Soukromé vztahy, 2005, Ateliér

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Radek Wohlmuth

Soukromé vztahy

čtrnáctideník Ateliér, 2005, č. 24, vyšlo k výstavě: Soukromé vztahy, Galerie Havelka, Praha

Výstava Soukromé vztahy má, přestože se to nemusí na první pohled zdát, do značné míry charakter experimentu. Už jenom proto, že počtem zúčastněných stojí někde na neidentifikovatelném pomezí /téměř/ samostatné autorské výstavy a kolektivní expozice iniciované kurátorem. Osloveni byli a účastní se jí tři umělci. Jan Hísek /1965/ - tvůrce vyhledávaných bibliofilií, grafik a v posledních letech také osobitý malíř, jehož tvorba bývá někdy ztotožňována s psychedelickým romantismem. Veskrze renesanční člověk Vladimír Kokolia /1956/ se záběrem sahajícím od zpěvu, přes akce těla, grafiku, malbu „mentálně ideových“ obrazů až po osobité ilustrace. A nakonec uznávaný tvůrce skleněných objektů a malíř gestické abstrakce Vladimír Kopecký /1931/.

Všichni tři jsou beze sporu zajímaví. Jejich práce vykazují dlouhodobě a stabilně nadstandardní kvality, podléhají téměř výhradně vlastnímu vývoji a zákonitostem a nikoli krátkodechým dobovým trendům, navíc jsou ve všech případech poměrně jasně identifikovatelné, takže osobitý rukopis těchto autorů slouží zároveň jako spolehlivá poznávací značka.

Hísek, Kokolia a Kopecký se samozřejmě znají. Vzájemně se respektují, ale nejsou nijak významnými přáteli a nikdy spolu samostatně nevystavovali. Přísluší každý k jiné generaci, mají rozdílnou životní zkušenost i přístup k věcem, také jejich výraz se v mnoha ohledech diametrálně liší. Jedna z mála věcí, která je alespoň navenek spojuje je jejich pedagogická aktivita. Ovšem také na tomto poli jeden každý z nich opět působí spíš jako svérázný guru, než jako univerzální prototyp kantora bez přívlastku. Všichni tři jsou především třeskutí individualisté. V soukromí výrazné a velmi specifické osobnosti, jako umělci ne úplně snadno zařaditelní. Každý funguje především sám za sebe, ani jeden nepodléhá stádnímu efektu. Proto slovo soukromé v názvu výstavy. Slovo vztahy pak má navodit nejen ojedinělý velmi těsný vzájemný kontakt nevyhnutelný v omezeném prostoru galerie Havelka, ale například i prožívaný poměr jednoho každého z nich k obrazu, zhusta vnímanému jako svým způsobem živá a magická věc. Jde tedy o výstavní variaci pro tři abnormálně nadané, ale nepřizpůsobivé sólisty a minimální prostor s náběhem na klaustrofobní efekt.

Kurátorská účast byla záměrně omezena na ideu a název expozice, výběr vhodných vystavujících a přítomnost u instalace. Autoři vybírali svá díla na základě vlastního uvážení, nebo naopak neuvážení – tedy momentálních nálad, stavů, chutí či prostě možností. Nevysloveným přáním, které se splnilo, byly nové věci. Autoři znali možnosti prostoru i jména a tím i styl svých kolegů, ale navzájem spolu nekomunikovali a poprvé se u příležitosti výstavy všichni společně viděli pouhý den před vernisáží. Jejich reakce byly různé.

Hísek hotovou expozici přirovnal k trojímu druhu tance v jednom prostoru, Kokolia puntičkářsky řešil detaily instalace až do matematické úrovně a zajímal se o barvy svých kolegů, Kopecký na dotaz ohledně záměrnosti jistého motivu na svém obraze, stoicky odvětil, že v poslední době místo přemýšlení raději volně maluje.

Věc byla poměrně napínavá. Také proto, že se větších středních formátů do galerie mohlo vejít zhruba šest, maximálně devět, což není počet, který by napomáhal velké kalkulaci a kombinatorice. Ani jeden z autorů se příliš neohlížel na ty zbývající a přinesl své typické obrazy. Jako „bonus“ bylo zařazeno i několik drobných skleněných objektů Vladimíra Kopeckého.

Vztahy, zvlášť ty soukromé, mohou být samozřejmě jakékoli a zde, s vědomím všech omezení a neznámých, byla šance na ty ne zcela ideální poměrně pravděpodobná. Výstava klade do těsné souvislosti práce tří výrazných individualit ze tří výrazných generací. Přináší podstatná jména naší výtvarné scény, různý výraz, ale i blízkou citlivost a jeden svět. Jak už to u podobných „testů“ bývá, po všech stránkách přesvědčivé a neprůstřelné sdělení nebylo žádoucím natož očekávaným cílem. Daleko víc než jindy tu naopak platila teze o tom, že neexistují odpovědi – jenom cesty. Byl to prostě soukromý pokus týkající se toho, co vznikne spojením trojí možná nespojitelně bytostné originality. Jestli to bude spíš vizuální echo, nebo jen dráždění prostoru. Jestli o něco šlo, tedy snad o hledání souznění, násobení pocitů, energie, vizuální intenzity. Klíčovým slovem tohoto malého výstavního projektu by mohlo být třeba slovo rezonance.