Slovo o spojitosti Vladimíra Kokolii a Michala Gabriela, 1996, Kokolia/Gabriel

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Michal Koleček

Slovo o spojitosti Vladimíra Kokolii a Michala Gabriela

bar. katalog Kokolia/Gabriel, 1996, vyšlo k výstavě: Kokolia/Gabriel, Výstavní síň Emila Filly, Ústí nad Labem

Setmělý prostor místnosti, uprostřed lampa, židle, stůl a člověk, který pokrývá papír kresbou. Nebo zahrada na konci léta, v ní sochař obezřetně tančící kolem medově zbarveného kmene. Je klid a čas se pozastavil, ustrnul v pohybu ruky, v seknutí dláta. Myšlenka tiše zakládá tvářnost, vede linii, komponuje barevný tón. Cit pozvolna ustavuje děj.

Rodící příběh nemá počátek ani konec, není legendou nezávislou na obrazech. Jeho zápletkou mohou najednou být nádech a výdech, zasutá vzpomínka, paprsek slunce, překvapení za víčky přivřených očí, suk či odstín plátna, sen před rozedněním, bolest napnutých nohou, něžný strach z tajemství, křik dětí, chůze hustým lesem. Malba, socha nebo kresba se tak stávají otevřenou partiturou, záznamem odhalování tušeného řádu, silovým polem energie bytí. Přes zřejmost každodenního úsilí, navzdory slastné vůli k (s)tvoření, však přetrvávají přítomny znepokojující otázky.

Vladimír Kokolia – jaká je vlastně struktura díla a jeho vztah ke skutečnosti (co je skutečnost)? Lze snad obraz vystavět do podoby stromu, kdy větve jsou čárami, listí je barvou a vítr v koruně představuje spojnici s okolním světem? Existuje v době nového zmatení jazyků (kódů) alespoň malá naděje vzájemně si porozumět? Vyvíjí se situace obrazu mezi prvním a druhým pohledem diváka?

Michal Gabriel – Může být současné umění artistní a jak se změnily nároky na krásu, na libost díla? Dokáže trpělivé pozorování udělit statické formě pohyb? Je ve hmotě obsažena nějaká prvotní idea? Kde začína a končí socha? Přežívá jedinečná schpnost tvaru vyjadřovat obecnou zkušenost (být symbolem či znakem) i v záplavě vizuálních vjemů šířených technickými médii?

Vladimír Kokolia a Michal Gabriel, malíř a sochař se přirozeně odlišují využíváním tvůrčích prostředků, navíc pocházejí z různých uměleckých i myšlenkových prostředí. Pevně je však sdružuje příbuzný směr tázání, respekt před archeologií událostí, které jsou vyvolávány během práce, i snaha odlévat z jejich stop modely přítomnosti.