Satori u Pacifiku, 1996, Respekt

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Kristina Žantovská

Satori u Pacifiku
Vzpomínky výtvarníků na nebeské dny v Headlands

týdeník Respekt, 4.3.1996, vyšlo k výstavě: The Story of Narcissus and Echo, part III, The Headlands Center for the Arts, San Francisco

Za poměrů, kdy už stát kulturu nevydržuje, dostává teprve udělování cen skutečný význam. Finanční odměna uvolní umělci na nějakou dobu ruce k soustředěné práci, studijní stáž poskytne příležitost ke konfrontaci s uměním jiných kulturních kontextů. Jedna z cen na podporu mladých výtvarných umělců do 35 let vznikla z podnětu Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka před šesti lety. Jméno Jindřicha Chalupeckého, výtvarného a literárního kritika a teoretika, který celý život prosazoval svobodu myšlení jako základní princip v umění, dodalo ceně nutnou prestiž, aby získala velkorysého sponzora, americkou nadaci The Trust for Mutual Understanding. Finanční prostředky na každoroční tříměsíční stipendium umělců v Headlands Center for the Arts v Sausalitu v Kalifornii včetně týdenního pobytu v New Yorku spravuje v Čechách Nadace pro občanskou společnost.

Od roku 1991 již odjeli do Headlands Vladimír Kokolia (1956), František Skála jr. (1956), Michal Nesázal (1963) a Martin Mainer (1959). Michal Gabriel (1960) a Petr Nikl (1960) se na cestu chystají.

Umělecký ráj to na pohled

Zážitky výtvarníků nemohou být jiné než subjektivní a pocitové. Některé postřehy se překrývají, doplňují, jinde se rozbíhají do různých příběhů. Výtvarníci se ale shodují na společném pocitu výjimečného setkání s jinou kulturní zkušeností a neobyčejnou přírodní scenérií.

Martin Mainer se po návratu poněkud pateticky vyjádřil, že na podobný zážitek čekal celých pětatřicet let. Poprvé v životě se cítil svobodný a odpoutal se od všech problémů. Vladimír Kokolia přiznal, že Headlands nebyly nic víc ani nic míň než životní předěl. Jako by mu „někdo v Americe vyměnil hlavu“. Michal Nesázal propadl čínským čtvrtím San Franciska a New Yorku, perpetuu mobile jejich barevnosti, hemžení a dělnosti. Napadlo ho prý, že by se v nich natrvalo usadil a stal se Číňanem. A Františka Skálu uhranuly mořské naplaveniny, ze kterých nejen tvořil, ale které i hromadil v marné naději, že si je odveze do Prahy.

Mezinárodní, interdisciplinární umělecké středisko Headlands Center for the Arts leží v kopcovité pevnině, vybíhající do Pacifiku hned za sanfranciským mostem Golden Gate. Od americké občanské války až do druhé světové války sloužil objekt jako vojenská základna. V polovině 80. let získala krajinu s bunkry a vojenskými baráky nadace centra a začala ji proměňovat ve středisko pro dlouhodobý pobyt umělců všech oborů. Z dřevěných důstojnických vil s plechovými kazetovými stropy se staly ubytovny, vojenské baráky a hospodářské budovy byly přestavěny na ateliéry.

Umělci si v Headlands mohou nakládat s časem, jak se jim chce, nediskriminuje se žádná umělecká disciplína. Čeští výtvarníci jsou podle slov ředitelky centra Jennifer Dowley oblíbení proto, „že v sobě mají jakýsi hlad a energii, která je rychle sbližuje s lidmi, a jsou velmi vynalézaví v práci s různými materiály“. Nesázal například objevil ve vojenské tělocvičně a kuželkárně, nepoužívaných od války, neidentifikovatelné mumie zvířat, která využil ve svých instalacích; po balíčku válečných cigaret prý přestal kouřit.

Příroda v Headlands působí magicky. Také díky krotkým zvířatům, která se nebojí k lidem přiblížit na pár kroků. Jeleni, mývalové, lišky, volavky, kormoráni, černí pelikáni a na skalách se vyvalující lvouni připraví každému Středoevropanovi zážitek jako ze safari. Headlands mají statut Národního historického parku, jsou tedy chráněnnou oblastí, ve které si nesmí nikdo koupit pozemek, ani se na ní nesmí stavět. Je úzkostlivě hlídán tak zvanými „rangers“. Po válce tu pokládali za chráněný majetek i nalezenou munici. Dnes je celý objekt otevřený umělcům i veřejnosti, která jej využívá k různým sportovním a terapeutickým činnostem, jimiž jsou lidé na západním pobřeží přímo posedlí. Michal Nesázal pozoroval s oblibou skupiny starších občanů provádějících ve volné přírodě „relaxační“ rituály - například řvoucího lva. Lidé ze San Franciska a okolí si zvykli navštěvovat Headlands také v době, kdy umělci vystavují své práce při tzv. Open House. Proudí jich sem někdy takové množství, že je organizuje dopravní policie.

Vzduch je tu z jiné látky

Všichni výtvarníci se shodují, že příroda a oceán měly magnetizující sílu. Vladimír Kokolia říká, že proseděl hodiny a dny na břehu moře a snažil se zahlédnout čáru horizontu oddělující nebe od vody. Chodil ke starému Číňanovi v San Francisku na kurzy meditativního cvičení Tai-ji. S podivem pak zjistil, že to, co prováděl doma pod stejným názvem, vypadalo tady úplně jinak. Od návratu se cvičením i malováním pokouší zachytit pocit, že je nepatrnou částečkou v nekonečně se převalující vodní hmotě...

František Skála vytahoval z moře přírodní útvary zpracované slaným živlem jako z dílny dokonalého řemeslníka, s vytříbeným smyslem pro materiál a barvy. Nejkrásnější kusy dřeva, které si šetřil, neboť mu bylo líto z nich něco vyrábět, nakonec nedokázal nacpat do kufru. Musel je na Headlands nechat na zátop. Mořské řasy - „kelpy“ vyvrhoval oceán na břeh jako klubka hnusných hadů. Z jejich dutých palicovitých konců tvaroval pomocí vlastnoručně vyrobených nástrojů obličeje, „vyvolával tváře lidí ze zásvětí“.

V sugestivní scenérii Headlands i čas uplýval jinak. Podle Kokolii tam umělci dětinští, jako by se vraceli k začátku. Potulují se po kopcích, sbírají kamínky a kůru a zapomínají na výtvarné koncepty. Pracují, a když jim to nejde, vyrážejí na výlety do San Franciska a okolí. Ti bez řidičského průkazu na kole, těm, co mají řidičský průkaz, zapůjčí centrum automobil. Cestování po Americe má romantický nádech, i když se právě neděje nic výjimečného. Divoká země, poměrně civilizovaní obyvatelé a houpavý auťák s dobrou hudbou z lokální rozhlasové stanice.

Michal Nesázal prolézal bleší trhy, smlouval s překupníky o ceny a radoval se, jaké hromady nesmyslů se lidé pokoušejí prodat i koupit. Františka Skálu naopak přepadala beznaděj, že snad ani nemá cenu ještě něco dělat, když už tady všechno je. Pochybný mu přišel i smysl cestování: záhy člověka nic nepřekvapí, a umělec by si měl raději uchovat své vnitřní představy.

Martin Mainer naopak procestoval území posledních Indiánů v Novém Mexiku. S Jimem Čertem a ženou Barbarou se na řece Albion v severní Kalifornii spřátelil s „divokým“ lovcem lososů. Setkal se i s psychiatrem, šamanem a duchovním učitelem Ram Dassem. Na chvíli pak uvěřil, že do něho „vstoupila duchovní energie a narostla mu křídla“.

Návrat domů znamenal vystřízlivění. Voda, vzduch i světlo jsou tady jakoby jiné substance. Podle Františka Skály se zážitky nedají sdělit a i věci, které udělali, by tam měly zůstat - jsou nepřenosné. Martin Mainer si nemohl zvyknout na smog a „šedo“ a na to, že účinek „tripu“ pominul. Michal Nesázal se začal přes léto živit prodejem čínského textilu, aby mohl v zimě dělat umění. A Kokolia, který měl dojem, že v Kalifornii nahlédl do budoucnosti, přijel se zvěstí, co nás čeká. Prý to přijde nenápadně v podobě úžasně pokrokových věcí, ale nakonec nás to zničí jako Indiány.