S Vladimírem Kokoliou o taiji, 2002, Luna

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Pavlína Míčová, Vladimír Kokolia

S Vladimírem Kokoliou o taiji

občasník Luna, 2002, č. 1,

Nejdříve se zeptám poněkud osobně. Co pro Vás bylo iniciačním momentem k rozhodnutí cvičit právě tchaj ťi?

Cvičím původní styl rodiny Chen. Od něho se odvíjí všechny ostatní dnešní styly taiji, včetně nejrozšířenějšího stylu rodiny Yang. Styl Chen zdaleka není tak masový, což znamená přece jen větší pravděpodobnost, že člověk narazí na autentické nositele tradice. V tomto ohledu jsem měl veliké štěstí.
Taiji cvičím asi patnáct roků — ačkoli možná bych to měl počítat teprve od roku 1991, kdy jsem v San Francisku našel svého prvního učitele Gene Chena. To byla charizmatická osobnost, nesmírně erudovaná na poli bojových umění. Prostě taková, v jakou by člověk hledající mistra mohl jenom doufat. Byl jsem tam šest měsíců a v dalších letech jsem za ním ještě několikrát na kratší dobu zajel. Kolem roku 97 se v Praze objevila Zhai Hua, která se taky věnovala Chenu, cvičili jsme spolu, dokud před dvěma lety nepřijel její mistr Zhu Tiancai, jeden ze čtyř nejslavnějších představitelů 19. generace. Strávil jsem s ním dva měsíce cvičením prakticky od rána do večera a stal se jeho osobním žákem. Cvičení mělo kladný vliv i na můj tehdejší zdravotní stav, výrazně nalomený bezuzdným workoholizmem...
Zhu Tiancai přijel do Prahy znovu loni na podzim, i když na kratší čas, tentokrát na pozvání Radka Koláře. Mimochodem, Praha se v posledních letech stala střediskem toho nejlepšího taiji: kromě Zhu Tiancaie se tu už třikrát, i když jen na pár dní, objevil jeho bratranec a další legenda současného taiji, Chen Xiaowang.
Žáků mám momentálně asi devadesát, z toho je asi polovina posluchačů brněnské Fakulty výtvarného umění VUT, kde taiji tvoří hlavní náplň mého kurzu s trochu provokativním názvem Stání před stojanem. Dále cvičím s herci v Divadle na provázku a malá skupinka se každý týden sjíždí do rodné vesnice Veverské Knínice.
Naši školu taiji nijak zvlášť nepropaguji, protože už teď je výuka tolika lidí vlastně za hranicemi mých časových možností. To ale neznamená, že se uzavíráme před světem. Bližší informace o nás jsou na www.kokolia.cz

Vy jste již praktikující Mistr taichi. Nejsou samotné cviky příliš náročné a lze doporučit cvičení všem věkovým skupinám zájemců? Jednoduše, může si cvičení osvojit i člověk středního věku, který doposud provozoval sportovní aktivity spíše omezeně? A máte ve Vaší skupině i takové cvičence?

Napřed musím říct, že nejsem Mistr, ani by mě nebavilo jím být. Taiji je neformální a mistrem je každý sám sobě. Navíc, podobně jako u malování, čím víc se dostáváte do hloubky, tím zřetelnější je nicotnost vašich schopností. A také, když jste nablízku vedle skutečných mistrů, může to být paradoxně docela deprimující — vidíte, že prostě nikdy nedosáhnete toho jejich zjemnění a objemu zkušenosti.
Co se týká náročnosti, taiji je napohled tak snadné, že nemálo lidí z tvrdých bojových stylů ho považuje jen za jakýsi neškodný polonábožný rituál. Ale ta lehkost je zdánlivá: přirovnal bych to k tomu, když si na horském kole zvolíme ten nejlehčí převod. Činíme tak ovšem proto, že náš svah má velice strmé stoupání.
Ze začátku ale můžeme klidně jet po rovince a taky budeme zaznamenávat určitý pokrok. Náročnost si člověk nastaví sám, podle pokročilosti, kondice atd. Obrázek křepkého stařečka cvičícího v čínském parku je pro taiji typický, a skutečně, cvičení lze doporučit v každém věku. Nejen v naší škole, ale všude, kde jsem cvičil, s námi cvičili i lidé starší nebo s omezenou pohyblivostí. Je ovšem důležité, aby věděli, kterak si nesprávnými postoji nezničit kolena, a tak podobně.

Základní filozofií čínského bojového umění taichi lze charakterizovat jako kosmologicky nedělitelnou harmonii těla a ducha, která je postavena na zcela odlišném principu než je v evropské kultuře obvyklé. Můžete přiblížit základní princip filozofie cvičení taichi?

Termín taiji znamená v čínské filozofii hranici, která se vynoří z bezmezného, z wuji. Princip taiji má své grafické vyjádření, to je ten populární znak pro yin a yang — dva protikladné a komplementární aspekty taiji. Důležité ale je, že proměny yinu a yangu nejsou při cvičení předmětem abstraktních úvah, nýbrž že jsou prakticky oním cvičením samotným! I zdánlivě triviální úkony, jako například přenášení váhy, se pak stávají příležitostí ke vhledu do způsobu, jak se věci va světě proměňují.
Máte pravdu, že evropská kultura je nastavená poněkud jinak. Vyniká v zacházení se "zastavenými" věcmi, a v tom jí čínský způsob nemůže konkurovat. Zato je silný v zacházení s proměnami věcí, jak ukazuje mimo jiné i struktura čínštiny. Pro nás jsou podstatná jména opravdu "podstatná", pro Číňany je naproti tomu výchozí dění, čili sloveso, které se až druhotně zbrzdí do podstatného jména, do předložky apod.
Když začnete cvičit taiji, je důležité rigorózně dodržovat formy, váš pohyb musí být opravdu precizní. Ale protože se v kterémkoli momentu pohybu objevuje možnost změny, bude cvičení časem stále více o spontánnosti a nepředpojatosti, i když navenek budete cvičit takřka totéž.

Jaký může být — ze zdravotního hlediska — hlavní přínos cvičení taichi?

Taiji je všeobecně známo jako zdravotní cvičení (a mnozí cvičenci ani netuší, že se jedná o velice efektivní bojové umění). Setkávám se občas s tím, se z něho dělá málem zázračný lék prakticky na cokoli. Ani čínské zdroje nejsou v tomto ohledu zrovna vzorem důvěryhodnosti. Proto bývám spíš zdrženlivý v propagování jeho zdravotních účinků, ačkoli je každodenně zřetelně pociťuji. A tak nebudu ani citovat z "tisíců děkovných dopisů".
Na druhé straně je skutečností, že autentické taiji znamená grandiozní přestavění pohybového stereotypu. Pro původní styl Chen je typické spirálovité vedení pohybu uvnitř těla, což lze s určitou nadsázkou popsat jako vnitřní "ždímání" končetin a trupu. Výsledkem toho je, že i při zdánlivě obyčejném kroužení rukama protahujeme každý kousek v těle. Číňané tomu říkají promývání morku. Cvičením se člověk učí dosáhnout na kdejaké místo v sobě, uvolnit dráhy, které nejsou v rovnováze.
Neméně důležitý je stav mysli. Při cvičení nacházíme klid v pohybu a pohyb v klidu. Usilujeme maximálně uvolnit nejen tělo, ale i dušičku, aniž přitom ztrácíme čilost ducha a vnímavost k prostředí.
Míra zdravotních účinků přirozeně odvisí od dosaženého stupně pokročilosti. Ale někdy ani nemusí jít o zvláštní esoterické schopnosti, vždyť už jenom zlepšení stability, které lze u seniorů pozorovat po dvou třech měsících cvičení, může významně snížit riziko pádu. A to může být v životě daleko důležitější, než třeba tajuplná "práce s energiemi".

Zdá se, že nejen taichi, ale obecně bojová umění a sporty získávají na masové popularitě v posledních letech i nás. Domníváte se, že hlavním důvodem obliby je zdravotní aspekt, nebo že taichi nabízí i "něco víc" a stává se součástí současného životního stylu?

Stále více lidí si uvědomuje, že bojová umění nejsou o rozpoutávání agresivity, právě naopak, jsou za generace osvědčenou metodou, jak agresivitu transformovat. Bojovníci si v silně zátěžových situacích navíc ověřili, že předchozí trénink meditace zvyšuje vyhlídky k přežití. A konečně, jak ví každý divák filmů o kungfu, bojová umění jsou občas zaručenou cestou k osvícení... Naopak není nic nezvyklého popisovat obyčejný život termíny z oblasti bojových strategií. Popularita technik určených pro přežití by tedy mohla být celkem pochopitelná.
Taiji mě před léty bůhvíproč oslovilo a od té doby se mu každodenně věnuji. Zajisté bych měl mít radost, že se tak masově rozšiřuje. Ale jsem trochu na rozpacích: kde se najednou vzaly ty zástupy učitelů, malých a větších mistrů? Co mohou učit jiného, než jakousi tajemnou nauku, protože jim samotným zůstává celá věc tajemstvím? A ti, kdo se chtějí taiji učit, jak mají poznat, že jejich mistr vůbec něco ví a umí? Znám více případů, kdy nic nezaručuje ani jeho čínský původ. Prostě se otevřel prostor nejen pro obohacení naší kultury podivuhodným plodem východní tradice, ale souběžně i pro matení lidí a s tím související byznys.
Naštěstí se ani s nekompetentním učitelem zase tolik nedá pokazit, alespoň dokud hlavním principem cvičení zůstává maximální uvolnění.