<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Julie Kačerovská, Vladimír Kokolia

Rozhovor s V.K.

nepublikováno, 2006,

Jak vnímáte vztah mezi uměleckou teorií a praxí?

Přál bych si, aby teoretik byl něco jako překladatel z výtvarného jazyka do verbálního. Výtvarný jazyk je přesný, jemný a hluboký, jako kdejaký jiný jazyk, a i když z něj každý umíme pár slov, v obraze toho bývá mnohem víc. Lidi si obvykle nenajdou čas na učení se tomuto jazyku, tak si dovedu představit, že překlad by mohl být úlohou právě teoretikovou – kdyby ovšem teoretici výtvarný jazyk běžně znali.

Někde jsem zaslechl bonmot, že v 70. letech se umělci snažili vypadat jako teoretici, v 80. naopak teoretici jako umělci. Dodnes z toho zůstal důraz na verbalizovatelnou stránku obrazů, na politickou agitku, na úvahy o identitě a podobných slovně zpracovatelných věcech. Nenacházím mezi teoretiky dost těch, kteří rozumí obrazu, ale většinou skvěle rozumí všemu okolo.

Navíc teoretické texty jsou příslovečně složité, ať už ze snobizmu nebo polovzdělanosti.

Takže by bylo rozumnější od teoretiků očekávat něco jiného než tlumočení. Třeba jsem doufal, že teoretik může pro umělce hrát iniciační roli, tak trochu ho inspirovat, jelikož ze své perspektivy může uvidět něco, co autor nevnímá. Se závistí narážím v dějinách modernizmu příklady, kdy se teoretici nevrtali v tom, co z uměleckého kvasu zbylo, nýbrž měli dost energie, aby se účastnili už na fermentaci.

A když už nepůsobí jako katalyzátory idejí, tak by mohli alespoň fungovat manažersky, mít svoje koně a prosazovat jejich dílo. To možná nezní sympaticky, ale je to normální a bylo by to ku prospěchu celé scény – ovšem s předpokladem, že takových stájí existuje větší počet, ne pouze dvě nebo tři oficiální.

Ale co má dělat teoretik, když se mu zdá, že výtvarná scéna je slabá, eklektická, konformní? Rozhodně nechci z něčeho vinit pouze teoretiky.

Ovlivnil Vás někdy teoretický text? Jaký?

Žádný, který psal o mých věcech, ale jinak spousta. V prvním ročníku střední školy v roce 1971 byl ještě v knihovnách (pak ho cenzoři vyřadili) svazek Umění dnes od Jindřicha Chalupeckého, krásně přirozeně psané úvahy o tehdejším současném umění. Ovlivnil mě kdysi třeba Schelling, i když jsem tomu asi moc nerozuměl. Spřízněnou duši nacházím u Merlau-Pontyho. V doslovném výkladu obrazu pro mě byl zjevením článek Karla Stejskala o Chadrabově ikonologické interpretaci Dürera v časopise umění někdy v 60. letech.

Česká výtvarná tradice je podivně ovlivněná absencí překladu knihy Rudolfa Arnheima Art and Visual Perception. Takže si nevytvořila vůči tomuto přístupu ani protilátky. Osobně mě její čtení trochu demotivuje, nikdy jsem ji ani nedočetl, přesto by měla být součástí našeho vzdělání.

Je mezi Vašimi přáteli teoretik?

Není mi jasné, kdo to je teoretik: je to i historik umění, kurátor, kritik?

Mám mnoho přátel, kteří jsou teoretiky. Nikdy jsem ale neměl s teoretikem takovou intenzívní výměnu idejí, z níž by zapršelo. Takže nakonec důležité pro mě nebývají jejich názory, ale rovnou jejich osobnosti. Mohl bych vyjmenovat (ne, nebudu nikoho vyjmenovávat) celou řadu jmen, které pro mě představují výzvu silou intelektu a svou vnímavostí, a přitom se vůbec nemusejí zabývat mým oborem, ani mým dílem.

Jaká jsou podle Vás kritéria hodnocení uměleckeho díla?

„Kritéria hodnocení“ – zní to děsivě.

Každý, kdo se třeba jen letmo podívá na obraz, ví okamžitě, bez přemýšlení, jestli se mu obraz líbí nebo nelíbí. Neboli, jestli je pro něj dobrý nebo špatný.

Někdy se sice splete, třeba je unavený nebo obraz je těžký, a proto je dobré u obrazu chvilku vytrvat či se k němu později s důvěrou vrátit – ale v zásadě je to jasná, stoprocentní věc. Nikdo nám do ní nemá co mluvit. Lidi se obvykle za tenhle jasný pocit stydí, rádi tvrdí, že umění nerozumějí, jenomže takový pohled na obraz nemá s rozuměním moc společného; prostě to vidíte, a proč si říkat, že to nevidíte.

Ale velká změna nastává, když chceme tenhle první pohled ukázat někomu jinému. V té chvíli se všechno dramaticky mění: pocit nestačí a musíme se pokusit jít k jeho původu. Přitom narazíme na nutnost pojmenovávání nepojmenovatelných záchvěvů, na jejich zdůvodňování, zařazování. A i když se nám to podaří jakžtakž vyjádřit, stejně z toho nevzniká žádný nárok na pravdu. Bude to jeden hlas ve statistickém bazénu. Může to být ovšem významný hlas strhující k sobě další hlasy, protože jste třeba vzdělaná v dějinách či teorii umění nebo v čemkoli, co dodá vašemu pohledu zázemí. Váš hlas pak má povahu doporučení. Přál bych si, aby eventuální hodnocení mělo raději tenhle statistický charakter, než aby se jednalo o soudy.

Je možné tvořit umění a priori?

Nerozumím otázce. Kromě toho, že nevím, co je umění, nevím ani, co se může myslet tvořením a priori.

Ad nevím, co je umění: vím samozřejmě, co se obvykle pod slovem umění myslí, ale odmítám mít toto slovo ve slovníku. Používat ho je prostě nepraktické, rozděluje svět na umění a ne-umění. K tomu patří nekonečné a trapné diskuze o hraničních jevech, zdali něco ještě do umění patří nebo už ne. Všimněte si významu těch řečí – nepokoušejí se rozšířit naše chápání, i když se tak tváří, ale pouze direktivně rozhodnout. Jsou to čistě mocenské řeči – věříte, že vládnete jakousi speciální mocí, abyste něco učinila uměním, abyste dovolila vstup do tohoto exkluzívního klubu. Tuto moc nemají kupodivu (a snad naštěstí) umělci, nýbrž teoretici. (Duchamp si ovšem myslel, že ji má.)

Vyhýbám se i slovu tvoření. Je to silné slovo a běžně se používá i pro pouhé kombinace, při nichž se nic netvoří, jen se „nově“ skládají prvky. Tvoření v plném významu slova je skoro nemožné, zázračné, vlastně boží.

Ad a priori. Umění „se dělá“ přes celou škálu paradoxů: nesmíte nic vědět, a musíte vidět všechno; děláte pokud možno to nejvnitřnější, a zároveň nejuniverzálnější; k ničemu se nesmíte nutit, ale zároveň se musíte překonávat atd. Takže i když s jistotou nevím, co myslíte tím a priori (budu si myslet, že znamená třeba něco jako bez přípravy), přijde mi, že to půjde o obdobný paradox – musíte být maximálně nepředpojatá, přitom maximálně připravená…