Radka Valentíková, 2006

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

Radka Valentíková
Hodnocení diplomové práce Radky Valentíkové

nepublikováno, 8.6.2006, vyšlo k: Obhajoba diplomové práce Radky Valentíkové, Akademie výtvarných umění v Praze, Praha

Radka Valentíková studovala v ateliéru Jiřího Sopka po téměř celou dobu svého studia. Loni k nám přišla na semestrální stáž, kterou si pak prodloužila na celý rok. Zdálo se samozřejmé, že se na diplomový ročník vrátí do rodného ateliéru, ale nakonec přece jen převážil pocit, že ještě nebylo vše dořečeno, a že bude mít smysl diplomovat u nás – i když bylo jisté, že výsledkem nebude grafika.

Byl jsem tomu rád, už jen kvůli tomu, že Radka zastupovala ten tvůrčí typ, který musí obraz „vysedět“. Nemohl jsem si pomoci, ale zdálo se mi, že její vytrvalé kontemplování před obrazem má vliv na zintenzívnění atmosféry v ateliéru. Vysezení obrazu jako malířská metoda ovšem nemůže zaručit vše, snižuje odstup a může vést k přezrávání obrazu. U Radky se nejdříve podílelo na zakonzervování dosavadního stylu. Obrazy zůstávaly rozkouskované na strakaté fazety či záplaty. Naše hlavní úsilí směřovalo k tomu, aby se Radka uvolnila a přijala do svého rejstříku i méně artikulovanou, ale spontánní a velkorysou formu. To se nakonec v diplomové práci podařilo.

Současně jsme v uplynulých dvou letech pracovali na tom, aby rozšířila svůj převážně intuitivní způsob rozmlouvání s obrazem o vědomé porozumění vztahů. To se myslím díky jejímu zaujetí a důvěře v obraz povedlo, a mám pocit, že v tomhle ohledu už dosáhla šťastné rovnováhy.

Ale nechci přeceňovat význam našich pedagogických intervencí. Radka během těch dvou let viditelně vyzrála, zůstává vnímavá k impulzům, ale řídí se sama. Do některých věcí jsem jí záměrně vůbec nemluvil, protože se nějak nevešly do mých škatulek. Na konci minulého roku předložila řadu portrétů, které musím říci v něčem přesahovaly, na co jsem zvyklý – shledával jsem je tak iritujícími, že mi chvilku trvalo, než jsem si přiznal, že mě současně stejně intenzívně oslovují. Tři portréty podobného druhu jsou ostatně součástí i předložené kolekce. Stylizace, frontálnost a ego potrétovaného mě nutí, abych nezůstal lhostejný. Přistihuji se při tom, že i sama malba je mi protivná svou vypjatostí a různými schválnostmi. A pak zase zjistím, že čím víc jí odporuji, tím víc se mi sugeruje.

Jako téma své diplomové práce si Radka zvolila „obrazy, které nestačila během školy namalovat“. To je dobrý důvod k diplomce. Nenamalované obrazy se za námi vrší jak náhrobní kameny; nikdy nemáme jistotu, kdy skutečně znamenaly slepou cestičku, a kdy bychom si odvalením kamene byli otevřeli průchod do další krajiny. V Radčině případě byly těmito nevyslyšenými impulzy často sny – z čehož jsem byl trochu nesvůj, protože jsem obecně podezřívavý vůči snům jako inspiraci. Vznikajícím obrazům jsem ale už dokázal jakž takž rozumět. Bral jsem to tak, že nejen že nestačila během školy namalovat určitá témata, ale taky, že cítí dluh za některé neuskutečněné způsoby malby a pojetí obrazu. Proto vítám různost podání, od lazur na první pokus po úporné vymalovávání, od ostrých forem po velké gesto. A co se snů týká, nejsou to ani sladké sny, ani surrealistická klišé – obrazy jsou v základu věcné. Zvláštní druh zázraku, při němž se sny stávají trochu kostrbatou a nepohodlnou skutečností. To je myslím Radčin rozměr: uprostřed exaltovanosti všednost, a naopak.

Docházím k závěru, že Radka je po šesti letech na akademii kvalitně vzdělaná. Umí nějak zacházet s prázdným plátnem i s pomalovaným plátnem, umí zacházet se štětcem, a hlavně už je dostatečně vzdělaná v zacházení sama se sebou, se svým talentem. Dokáže se motivovat i pěstovat zpětnou vazbu, je pracovitá, ale nebude váhat vyskočit z rutiny. Dá se jí věřit. Přitom se přiznávám, že pořád tak nějak nerozumím, co dělá. Nějak mi to nezapadá – a proto to nezapadá ani v mé pozornosti; jde tam něco proti mé srsti – jenomže právě to elektrizuje.

Doporučuji Radku Valentíkovou k udělení magisterského stupně.