Pochůzkářův leden, 1993, Respekt

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Marek Pokorný

Pochůzkářův leden

týdeník Respekt, 25.01.1993, vyšlo k výstavě: Bílý Reichenstein, Galerie Behémót, Praha

Leden je v posledních letech měsícem podivným. Každý rok očekávané mrazy, sníh a "konečně zima" se nedostavují. Jako by i výtvarný život - alespoň špička ledovce, již tvoří výstavy - trpěl únavou z fönu vanoucího pražskými ulicemi.

Zobání lednových drobností
Rodin a Miró přešli z minulého roku. Artificialismus vlastně také. Končí nebo už skončily přehlídky typu Přírůstky Národní galerie a Mánes, začala sice výstavka zakladatelské generace Hollaru, ale na profil činnosti tohoto spolku si budeme muset ještě počkat. Z velkých akcí se můžeme zatím těšit na Hermanna Nitsche v Jízdárně Pražského hradu.Nad velkou profilovou výstavou jednoho "tvrdohlavého", Stanislava Diviše, v Galerii Václava Špály a jeho cyklem Křehká paměť MXM vládnou - zdá se mi - jisté rozpaky; ostatně klasicky. I mně koneckonců trvalo delší čas, než jsem přivykl jisté strohosti a zprostředkovanosti jeho výtvarného světa. Vzpruhou se zdá být minulý týden v Karolinu otevřená výstava francouzské malířky a scénografky Helene Delpratové (1957), která reprezentuje snahy francouzské transavantgardy a po Mimmu Paladinovi nám umožňuje pomalu přivyknout velkorysému světu metamorfóz postmoderny.Jako jednu z možných reakcí na "divný měsíc leden" lze vnímat i "rodinnou" výstavku v galerii Behémót nazvanou - s už tradičním smyslem pro bizarnost - Bílý Reichenstein, která trvala nezvykle krátce (14.-24.ledna). "Dernisáže sezóny" se výtvarnými variacemi na dané téma (Bílý Reichenstein je víno z jistého znojemského sklípku, jistěže v lahvích) zúčastnil Karel Nepraš, Václav Stratil, Margita Titlová-Ylovski, Pavel Kříž, Vladimír Kokolia, Vladimír Merta, Kateřina Vincourová, Veronika Bromová, Jan Pištěk, Josef Žáček a samozřejmě i duchovní opora galerie, teoretička a historička výtvarného umění Vlasta Čiháková-Noshiro. Víceméně nevinný vtípek ("jen tak pro radost") zaujme v análech galerie jistě své místo, ale bohužel snad žádná z realizací tu nepřekročila předpokládatelné meze tématu. Dernisáž měla tedy - podle mého soudu - především rituální význam. Doufám, že v chystaném homagge á Behémót nepůjde o ilustraci, o sebestředný, především image vytvářející podnik.Zaměřuji-li se tu zejména na drobnosti, pak musím upozornit na expozici Japonské exlibris, pořádané v přízemí Klementina Národní knihovnou v Praze a Spolkem sběratelů a přátel exlibris. Výstavní program těchto prostor (nedávno tu proběhla přehlídka francouzských grafických dílen, Imprimmée en France) začíná mít řád a ukázka japonského exlibris, které se jako obor začalo ustavovat v poslední třetině minulého století, navazujíc přitom na tradiční otisky razítek označujících autorství nebo vlastnictví, v tomto podivném měsíci může jen povzbudit chuť k další obchůzce po renomovaných výstavních síních.

To nejlepší na závěr
Nemám na mysli výstavu, ale knihu. Koncem minulého roku se po tříletém úsilí a trpělivosti dostaly na trh dva svazky poezie Zbyňka Hejdy, jednoho z našich (snad mi bude odpuštěno) největších žijících básníků. Kromě toho, že jde o jeho verše, jsou tyto knížky pozoruhodné i svým - trochu starosvětským - provedením: složené archy, které musíte rozřezat, přebal a především pozoruhodná grafická úprava. Sbírku Blízkosti smrti doprovodil kresbami Josef Mžyk a Lady Felthamovou Jindřich Růžička. Pokud vím, tak pro budoucí vydání sbírky Z.Hejdy (Všechna slast) byl vybrán Michal Singer a ostatním se nechme překvapit. Knižní kultura, která se tradičně (i když to také není zcela pravda) považuje za naši doménu, v poslední době doznala řadu změn. Rozrůznění způsobů, jak "dělat" knihy, možná jenom prospěje tomu, aby patřičné tituly dostaly patřičnou podobu. Rozhodně mi, když jsem po pochůzce konečně doma, pomůže mírnou depresi překonat to, že vím, po čem sáhnout. Jen mi není ještě jasné, jaký bude duben.