Normální malování, 1986, Někdo něco
<small>Z Kokolia</small>
autor textu: Vladimír Kokolia
Normální malování
občasník Někdo něco, 1986, č. 4,
Podivuhodná proměna mnohých našich předních tvůrců od konceptualismu zpět k malířství („zajímá mě obraz“) je jistě výsledek jejich odpovědného osobního vývoje. Nezúčastněnému pozorovateli se ovšem může zdát, že se spíše jedná o svědomité listování cizími katalogy, vzbuzené obavou nezůstat jinde, než kam jde celý svět.
Zato šťastlivci, kteří se náhodou právě trefili svou dosavadní tvorbou doprostřed nejnovějšího trendu, opovrhují podobnými starostmi. Jsou klidní, uvolnění, normální, skromní, mohou si přece skromnost dovolit. Diví se křečím v názorech, v nichž se svíjejí ti, kteří svou dobu teprve hledají. Šťastlivci zatím nemusí myslet na konec své orientace, zdali se jí budou držet zuby nehty, I když všude ve světě odezní, anebo zdali se stanou tak jako jejich předchůdci oněmi „citlivými kompasy doby“ a pokusí se obsadit nové pozice shora, dříve než je zaberou noví šťastlivci zdola. Umění je hra.
Není těžké předstírat světu ani sobě samému. To právě proto, že se obecně dobře ví, o co má jít. Třebas jsou obtíže říci to slovy, tuší se, co od umění a umělce očekáváme, ale skutečně žít tak a pracovat tak je riskantní, nevděčné, dokonce by vás nakonec mohli snad vyhostit ze samého stánku Umění, To se vám kupodivu nestane, když budete provozovat jakékoli formy ne-umění, o to víc budete zařazováni pod mateřský (macešský) pojem. Ale konec konců nikdo nikdo nechce dělat Umění, jsme skromní přece, máme jen svůj „malý pocit“.
Z úsilí o překonávání hranic neustále snad už pomalu vyrůstáme. Diváka, kterého ještě dnes upřímně překvapí, že obraz pokračuje do prostoru, či že je nahrazen slovem, považujeme za ignoranta. Tak snad už dozrála doba normálně malovat, zrušit sportovní terminologii, malovat tak jak chceme I tak jak nechceme, umíme a neumíme, jak to vidíme a nevidíme, atd., vážně, ze srandy, stále přitom bez zřetele na vlastní ješitnost, která by si přála být co nejblíže tomu, co se chce. Noví divocí začli „normálně malovat“ v uvedeném smyslu a málem se jim podařilo vymanit se ze sansáry ismů, ale nakonec heroickým úsilím teoretiků a autorů samotných se přiléhavá škatulka našla a podstatně ulehčila adaptaci nosičů světla v méně divokých zemích.
Když člověk skutečně začne normálně malovat, stane se snad zákonitě napřed novým divokým, aby se probral, ale musí se stát vzápětí taky „starým krotkým“, krotkým, to znamená, že upustí od soutěže s televizí a dalšími médii v akutním účinku na diváka, starým, to znamená nulovou intenci objevit něco nového (to ostatně nechce ani tento text). Začne znova ctít pyšná slova, jako Hodnota, Umění, Krása, Dokonalost apod., zdá se mu teď, že pyšnější než ony je snaha cpát do umění osobní problémy. Vypustí je z klecí a nechá je ať se projevují a prosazují podle své míry a osudu. Jediný z velkých pojmů, který bude svržen do Tartaru, je Chtění, slavná evropská Vůle. Neboť to vše musí jít Samo. Otevře se celý svět, a dále už nechá na světu, aby se kontituoval. Začne s činností – tou je vidění, vidění na všech úrovních, pojmové, symbolické, vnitřní, totální, bezprostřední, obrácené atd. Musí všecko uvidět, malíř je odborník na to, že svět se dá uvidět. Má co malovat – všecko. Bude se to muset učit, znovu se naučit malovat. Ale raději v tajnosti, aby ostatní neunavoval pouhými studiemi. Nesmí malovat co chce. Proto nebere do zřetele, jak konečný obraz vlastně vypadá, jaký je „obraz obrazu“, a nesrovnává, jestli je výsledek originální, nebo jako už někdy někým namalovaný – jde o to malovat To a ne malovat tak či tak. Riskuje tvorbu nesmírně nudných, průměrných a blbých obrazů.
