Nejblizsi

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

Nejbližší
úvodní řeč k výstavě diplomantů AVU 2003 ve Veletržním paláci

Na výstavu diplomantů přicházejí rodiče, někdy i prarodiče a další blízcí, aby shledali, co se talentovaný příslušník jejich rodu na pražské Akademii za šest nebo i sedm let naučil. Podporovali jeho tvořivé snahy, s úzkostí sledovali výkyvy studijní píle, pokoušeli se tolerovat excentrické výstřelky a proměny image, a pravděpodobně přitom nepřestávali doufat, že to vše je nutno strpět, aby ratolest měla zabezpečenou budoucnost.

Nyní na výstavě diplomantů stojí před dílem, které by mělo shrnout zkušenost získanou na škole a vykazovat již určité znaky tvůrčího dospívání. Je to zajisté vhodný okamžik pro zasloužený pocit uspokojení a zadostiučinění. Ostatně pan profesor a celá státní komise možná diplomovou práci svorně pochválili.

Přesto jsou blízcí nezřídka přivedeni do silných rozpaků, dílo se jim zdá zcela nepochopitelné a cizí. Během let sice pochopili, že kreacím mladých asi nikdy nebudou úplně rozumět, ale stejně: proč to dítě vytváří tyhle pracné a nákladné podivnosti? Nebýt skutečnosti, že jde o práci jejich krve, tak by se za normálních okolností na takové umělecké dílo snad ani nedívali, možná by je rovnou zavrhli. Snadnější to mají ti z nich, kteří jsou profesionálními výtvarníky, taktéž u některých oborů – restaurátorů nebo asi i architektů – bude šok menší, případně žádný. Ale otázku, k čemu nakonec bylo to dlouhé studium, si v nestřežených chvílích budou klást všichni.

Akademie sama se může tvářit, že takovou otázku vůbec neslyší. Vždyť se adepti svobodně rozhodli, že se na školu budou hlásit, a vytrváním ve studiu svou motivaci průběžně stvrzovali. Svým výskytem na škole měli příležitost sami přispět ke kvalitě Akademie, vždyť je-li škola dobrá nebo není se pozná právě podle studentů a absolventů. A pokud by jako studenti nabyli přesvědčení, že systém školy je špatný, měli možnost ovlivnit danou věc působením v samosprávných orgánech školy.

Akademie může říkat, že neodpovídá ani za to, budou-li adepti v dalším životě úspěšní. To nelze zaručit zvlášťě v našem oboru výtvarné umění, kde úspěch či neúspěch vůbec nemusí býti v přímé úměře s kvalitou a zásadností výtvarné práce. Raketový start kariéry vzbuzuje starosti nejen u konkurentů, ale i u všech, kteří se na rozvoji vzácného talentu podíleli. A naopak, absence úspěchu může být příslibem proklatosti nebo slávy až po smrti, což taky není úplně k zahození. Škola nicméně nezaručuje to ani to. Absolventi prostě „mají Akademii“, a co by si měli přát víc.

Ani sám diplomant nemusí dát na otázku o smyslu studia AVU uspokojivou odpověď. Nedá se vyloučit, že právě v průběhu posledního roku si naplno zažívá sžírající pochybnosti o vlastním nadání a o důvodu své práce, natož o uměleckém vzdělávání. A pokud se takové pochyby neobjevily během školních let vůbec, pak je situace ještě horší.

Studium by mohl ospravedlnit skutečný výsledek úsilí, vlastní diplomová práce; avšak též její osud je nezaručený, buď skončí někde v komoře pod nánosem prachu, anebo bude donekonečna oprašována pro následující výstavy, aby absolvent měl čas a klid se zbavovat vleklé psychické závislosti na Akademii.

Celá záležitost kolem úspěšného ukončení školy je tudíž pro všechny zúčastněné, rodiče a blízké, pedagogy a mladé tvůrce spíše depresívní, a přirozeně nezbývá, než tomu čelit slavnostní vernisáží a radostným naladěním.

A také sbíráním důvodů k pedagogickému optimizmu. Poté, co jsme vybrali spodní úvrať skepse, budeme vděční za každý krůček vzhůru, směrem k nacházení smyslu.

Nabízím tato pozitiva:

1. Studium samo je zajímavé. Život na škole v prostředí podobně svérázných individualit je výzvou každému ze zúčastněných. Někteří se domníváme, že hlavní funkce školy je právě v umožnění atmosféry mezi vrstevníky, a teprve v druhé řadě v cíleném pedagogickém působení či škále přednášek.
2. Umění existuje. Tento fakt je samozřejmý leda v prostředích jako je Akademie. Víra v existenci umění se předává právě zde. Mimo tyto enklávy se umění mylně zaměňuje za kulturu, často dokonce za její méně kulturní formy. Absolventi jsou tedy nositeli a strážci (svědky) tohoto faktu, který by jinak asi vymřel.
3. Škola nabízí světlo a teplo, někdy i dostatek místa. Dostatek neutrálního severního světla je přepych, málokterá škola jej má tolik, denní světlo a vysoké stropy představují v rozpočtu AVU obrovský (byť nikdy nevyčíslený) výdaj.
4. Konečně se může stát, že přece jen někteří z těch, kteří Akademií prošli, mohou za sebou jednoho dne zanechat opravdové dílo, které zpětně propůjčí důvod k existenci nejen instituci, jež se zasloužila o jejich vzdělání, ale přidá ho k dobru celého českého kulturního prostředí, a třeba i nejen jeho.

Výčet není konečný. Jistě jsou ještě další důvody, které by dávaly studiu na AVU smysl, a škole prospěje, bude-li je usilovně vyhledávat. Osobně by mě však velice zajímaly ty, které by ze svého pohledu shledali rodiče a nejbližší našich diplomantů. V jejich případě sice obvykle nejde o perspektivu expertů na obor výtvarné umění, s naší školou se setkávali možná zprostředkovaně, ale nemohu si pomoci, jsem přesvědčen, že jsme za vzdělání mladých umělců odpovědni ve velké míře právě jim.