Mistr proměn Vladimír Kokolia, 2006, MF Dnes

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Kateřina Pažoutová

Mistr proměn Vladimír Kokolia
Renomovaný výtvarník Vladimír Kokolia oslaví padesátiny. Jako umělec je současně nepolapitelný, výrazný i okrajový

deník MF Dnes, 24.11.2006, vyšlo k výstavě: Bůh, Galerie Ars, Brno

Jaký je „ten“ Vladimír Kokolia, který v pondělí oslaví padesátiny? Otázka, na kterou nelze odpovědět jednostranně. Což je pro novinový portrét matoucí, pro současnou českou výtvarnou scénu naopak oživující.

Dvě životní školy V. K.

V roce 1990 dostal Kokolia jako vůbec první Cenu Jindřicha Chalupeckého, určenou pro mladé umělce do 35 let. Tento těžko zařaditelný umělec by přitom podle jedné části svého díla mohl navozovat dojem, že spadá do tradice české výtvarné grotesky, a tím vytvářet iluzi, že patří ke generaci až o dvacet let starší.

Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Na konci studií na Akademii výtvarných umění v Praze koncem sedmdesátých let pracoval patrně pod vlivem svého učitele, člena legendární Skupiny 42 Jana Smetany, na urbánně-civilistním cyklu maleb Městská masová doprava.

Vypadalo to, že je bytostný malíř, ale rok po ukončení školy se malování na dva roky téměř zcela vzdal, a všechnu energii soustředil do kreslení. Co mu nedala Akademie výtvarných umění, dohnal lehce koncem první půle osmdesátých let doškolením u Jana Steklíka, který proslul (spolu s Karlem Neprašem) „vedením“ hospodské undergroundové Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Tehdy právě vznikal Kokoliův obrovský kresebný cyklus nazvaný později Větší cyklus, obsahující něco přes tisíc kreseb, který jej řadí k tradici české grotesky.

Návratem k tomuto kresebnému období osmdesátých let byla výstava v Nové síni v Praze v roce 1997. Vladimír Kokolia přímo v galerii nakreslil něco přes sto kreseb. Je zajímavé, že se Kokolia proti předchozí generaci vyhýbá společensky politické interpretaci svých kreseb, i když se zdají přímo souviset se společenským děním. Kokolia jen připouští: „Některé se daly vyložit jako kritika režimu - takovou ambici jsem ale sám neměl. Jejich závislost na kontextu mě ale nepřestává překvapovat.“

Cena Chalupeckého a tai-či

Kokolia vystavuje od počátku osmdesátých let a jeho práce jsou dnes zastoupeny v českých i zahraničních galeriích. Zásadní význam pro mediální uznání jeho tvorby měl možná rok 1992, kdy se jeho práce objevily na devátém ročníku prestižní mezinárodní přehlídky Documenta v Kasselu. Kokolia svoji účast v pozdějším rozhovoru bagatelizoval: „Moje zastoupení na Documentě bylo součástí obecného boomu týkajícího se zájmu o Východ.“ Jistě, přirozeně nejspíš ano, ale z tehdejšího Československa byl vybrán právě on. Uvedené tvrzení je spíše dobrou ukázkou Kokoliova přístupu k současné internacionální umělecké scéně. Vyslovuje jí nedůvěru, přičemž on sám neztrácí kredit, protože dostal vícekrát příležitost, ale rozhodl se ji využít zcela po svém. Podstatou je pro něj hledání, vlastní zkušenost procesu vzniku.

To dokazuje třeba při výuce na Akademii výtvarných umění i na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde vyučoval předmět s provokativním názvem Stání za stojanem, jehož hlavní náplní ve skutečnosti byla výuka čínského bojového umění tai-či. A jak se dostal český výtvarný umělec k tai-či? V podstatě přes umění, i když v tomto případě hudební. Pro koncerty své skupiny E hledal od začátku nějaký fyzický jazyk, který našel asi v roce 1987 v knížce o tai-či. O pár let později při pobytu v umělecké kolonii Headlands u San Franciska se jeho znalosti tai-či prohloubily. Cesta spojená s Cenou Chalupeckého měla kromě výtvarných aktivit pro Kokoliu zásadní význam, protože se zde potkal s Číňanem, který vyučoval původní styl tai-či chuan. Kromě setkání s mistrem tai-či považuje Kokolia za nejpodstatnější moment stipendijního pobytu v Americe pohled do vln Tichého oceánu. Tuto zkušenost se dodnes pokouší přenést do síťovitých kreseb a maleb sledujících pohyb vln, pohyb vody v prostoru. Právě to je pro něj typické.

Výprodej umění

Na přelomu let 2003 až 2004 proběhla v brněnském Domě umění výstava prací Vladimíra Kokolii s názvem „Dům umění“.

Už inzerce výstavy jako výprodeje obrazů pomocí až kýčovitých a hypermarketový styl připomínajících letáků s masivním nákladem napovídala, že půjde o podivuhodnou událost. V husté instalaci byly vystaveny především dosud veřejně neprezentované práce z posledních dvaceti let, včetně ještě studentských prací a kreseb z dětství - prostě obrazy, které „nikdo nechce“.

Nejneobvyklejší ale bylo, že se umělec sám spolu se svou rodinou a studenty do výstavních prostor ubytoval. Bydlel zde, vařil na sporáku, vytvořil si tu ateliér, kde i trochu vyučoval, prodával svá umělecká díla. Ve skutečnosti ale Kokoliovi nešlo o to, uspořádat opravdový výprodej, mělo to tak především působit jako svébytný reklamní trik. Hledal spíš cestu, jak zařídit, aby umění v galerijním prostředí zdomácnělo, a nepůsobilo jako něco běžným smrtelníkům nedostupné: „Díky tomu, že jsme tam dva měsíce bydleli, tak mě dostihli všichni ti, kterým jsem léta říkal, že pro ně mám nějaký obraz, ale nikdy jsem jim ho nedodal ani neukázal. Spoustu lidí nalákala kampaň, a tak projevovali zájem o nějaký obraz, ale ty se mi většinou podařilo odložit na pozdější dobu, aby se nerozhodli pro nějakou nepředloženost, kterou ve skutečnosti nechtěli.“

Tak tedy malíř

Takže znovu. Kdo je Vladimír Kokolia? Je to člověk schopný proměn, což mu umožňuje i cvičení tai-či. Je to i hudebník a textař. Je to bezesporu umělec. A rozhodně malíř, který tvrdí: „Dlouhá léta mi bylo protivné myslet si na sebe jako na malíře. Nesnášel jsem ty řeči o řemesle, které malíři pořád vedli, ani agresivní ustrašenost, do které se zapouzdřili, když začaly být módnější jiné žánry a média. Dneska, protože termín umělec mi přijde ještě pitomější, se k zařazení mezi malíře vracím. O tom, jestli někdo dělá umění, rozhodují kurátoři, zatímco o tom, jestli někdo maluje, není potřeba rozhodovat. Maluje každý, kdo mastí štětcem po plátně. Taky je fakt, že malbě věřím. Když mám vyřešené, že se to má odehrát na plátně přede mnou, a ne někde mimo plátno, na ulici, v supermarketu a podobně - tak můžu mít důvěru v prostor, který na obraze vždycky je, a malovat jej a do něj.“

Foto popis

Zanedlouho padesátiletý výtvarník Vladimír Kokolia nenápadností charismatického permoníka proměňuje tuzemskou výtvarnou scénu. Třeba tím, že v rámci výuky na brněnské FAVU vyučuje právě tai-či.

Foto autor

FOTO: MAFA - OTTO BALLON MIERNY