La vie est belle, 2003, Ateliér

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

La vie est belle

čtrnáctideník Ateliér, 2003, č. 24, vyšlo k: výstava Martina Kalného, Galerie města Plzně, Plzeň

Můžu říct ještě jednu věc: mám rád Martina. Líbí se mi na něm, jak vypadá, jak řídí auto, jak bydlí. Líbí se mi i jeho bratr. A líbí se mi taky, že si Martin do života a do své tvorby zapracoval slogan la vie est belle. K tomu je potřeba zvláštní ladění ducha, aby si takové věty člověk nejen všiml, ale hlavně, aby ji nechal se sebou dlouhodobě zacházet. Je to ovšem věta, která není určená výhradně pro krásné chvíle, naopak, vypadá to, že se daleko nejlíp verifikuje právě v těch chvílích, kdy prakticky nic nenasvědčuje jejímu obsahu odpovídat. Je to věta paradoxní, ale nikoli (postmoderně) ironická, je to věta maximálně pozitivní, ale nikoli z pojmového aparátu nešťastně pozitivního New Age. Má v sobě francouzkou nostalgii, špetku kavárenského existencializmu, film noir, má svou vůni, melodii, chvění a osvětlení. Patří do arzenálu nemožných a nepřemožitelných zbraní, jako jsou květina nebo úsměv. Je to poselství, které je kompletní, je to úplná a vyčerpávající instrukce pro život.

Ke které se nedá žádná další věta dodat. Snad jediné, co lze, je si ji opakovat. Což Martin dělá. Opakování je matka moudrosti. Martin opakování v duchu souběžně potvrzuje fyzickou akcí malby, jednu a tutéž větu vrství po patrech v ritualizované tvrdošíjnosti. Obrazy pomalu těžknou.

Psát dokola tuhle větu nebude asi jen tak. Psát ji mechanicky by nijak nefungovalo, to je jasné. Ale stejně důležité může být naopak její obsah nepsychologizovat. Vzrušené prožívání by ji nejspíš zahlušilo. Malíř nesmí ani tlačit ani táhnout, nýbrž být jenom s – potom se dá dát rovnítko mezi malbu a meditaci. Nebo rovnou mezi malbu a modlitbu za trvání světa. Říká se, že svět stojí jen proto, že několik přímluvců se přimlouvá za deset spravedlivých. Jiní říkají, že svět se udržuje v chodu opakováním božího jména. Tím jménem může být Alláh akbar, nebo šalom, ježíšmarjá kristepane nebo dokonce dobrý den. Důležité je udržování, opakování. Vždyť i nám se může přece stát, že na větu život je krásný můžeme zapomenout, mimoděk se vytratí ze slovníku. (Ostatně, vtírá se mi podezření, proč na mě vůbec zapůsobila tak šokujícně? Kdo ví, jestli jsem ji sám v posledním čase nevytěsnil!) A co potom? Bude to bez této věty ještě život?

Martin větu převzal jako převozníkovo pádlo v roce 1984 z pařížské zdi. Neuzurpuje si na ni žádné autorské právo, i my si ji můžeme vzít k sobě a udržovat s ní nadále svůj svět, aby se nerozpadl. Slyšel jsem sice, že taková nějaká věta se nedávno objevila v reklamě na Citroena, což je možná podpásovka, ale možná, že ani reklama nemá tu sílu ji nám ukrást.

Martinova práce se ovšem nevyčerpává jen a jen touto větou. Viděl jsem jeho rané úzkostně fantaskní a precizní kresbičky, připomínající mladého Klea, jimiž pravděpodobně zaujal Stanislava Kolíbala, na AVU jsem pak mohl sledovat peripetie jeho výtvarného názoru v prostředí ateliérů Miloše Šejna a Milana Knížáka. Jeho cesta je tak otevřená, jako jeho hlava. Nemám o něj starost. V nejhorším případě la vie est belle.