Krajina na náměstí, 2004, Reflex

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Petr Volf

Krajina na náměstí

týdeník Reflex, 14.8.2004, vyšlo k výstavě: Krajina v českém umění 17. až 20. století, Národní galerie, Praha

Říká se, že každý člověk ve svých představách nosí ideální krajinu, k níž se utíká, když si potřebuje zklidnit mysl, a třeba ve chvílích před usnutím by se na ni měl soustředit a potom se v ní ve spánku procházet. Někdo tímhle vnitřním zrakem vidí zasněžené vrcholy, jiný nekonečné mořské pláže, další zvlněné obilné lány, horské soutěsky. Vybavilo se mi to při návštěvě paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí, kde byla nedávno otevřena stálá expozice Národní galerie, věnovaná žánru krajiny v českém výtvarném umění. Právě obrazy mají na utváření naší imaginace často větší vliv, než si jsme schopni připustit. Zvláště pak takové, v nichž jejich autoři mistrovsky zachytili ať už krajiny skutečné, nebo smyšlené, či jejich směs viděného a vysněného. Takové pak nosíváme v sobě a kloubíme je s bezprostřední skutečností.

V minulosti bývala krajinomalba jednou z nejoblíbenějších disciplín, to až v pozdně moderní době jako by ztratila na přitažlivosti. Malířům snad připadá příliš obyčejná, příliš objevená a vzít si skicák a kreslit v plenéru bývá považováno málem za cosi pošetilého, asi jako šerm s lopatkami neexistujících větrných mlýnů. Ale ve dvou poschodích paláce Kinských se podařilo podat důkaz, že krajina - pokud se k ní přistupuje s touhou dotknout se její podstaty - může mít smysl i v tak pokročilé době, v jaké se nacházíme.

Přehlídka soustřeďuje díla vzniklá v rozmezí čtyř století. Začíná stoletím sedmnáctým - obdobím baroka (Jan Škréta, otec a syn Hartmannovi), pokračuje érou rokokovou (virtuózní malé formáty Norberta Grunda, utěšené kompozice Josefa Platzera). Zlatým věkem krajiny bylo devatenácté století, kdy dokonce převažovala nad tvorbou figurativní a objevila se hned celá řada do krajiny zamilovaných umělců, z nichž mezi nejznámější patří Adolf Kosárek, Alois Bubák, Bedřich Havránek, Julius Mařák. Jejich energii přetavil do svých obrazů Antonín Slavíček na počátku století minulého, v jehož průběhu se podařilo uskutečnit ty nejodvážnější výpravy - do krajiny expresívně laděné a silně stylizované (Bohumil Kubišta, Emil Filla) ... do krajiny surrealistické (Toyen, Jindřich Štyrský). Druhá polovina dvacátého století se pak odehrává ve znamení tvorby Karla Malicha, Zdeňka Sýkory, Adrieny Šimotové a dalších autorů, kteří dosavadní přístupy zpochybňují a přinášejí potřebný odstup a nejmladší malíři pak i nadhled (Vladimír Kokolia, Roman Trabura). Každá doba má své pojetí, kterým se vymezuje vůči éře předchozí. Nemá smysl opakovat, co už zobrazeno bylo.

Míjíte jeden obraz za druhým, v klimatizovaných sálech, za okny se tetelí létem rozpálená metropole, ale vy cestujete za běžné horizonty, aniž byste museli opustit město.