Krása je adrenalinový sport, 2005, Respekt

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Jana Klusáková, Vladimír Kokolia

Krása je adrenalinový sport
S Vladimírem Kokoliou o ztraceném slovu čest a o tom, co je ve vzduchu
- viz také verzi Každý něco pro vlast, 2005, nepublikováno

týdeník Respekt, 7.11.2005, vyšlo k: Volba rektora AVU, Akademie výtvarných umění v Praze, Praha

Vladimír Kokolia (1956), český malíř z Moravy. Bydlí zčásti ve Veverských Knínicích, zčásti v Praze, kde je od roku 1992 vedoucím pedagogem Ateliéru experimentální grafiky na Akademii výtvarných umění. Uspořádal přes 80 samostatných výstav a podílel se na 300 výstavách společných. V roce 1990 se stal prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, o dva roky později byl jediným československým umělcem zastoupeným na světové přehlídce současného umění Documenta v Kasselu. Píše eseje a recenze, publikuje na internetu (www.kokolia.cz), pořádá přednášky, veřejné diskuse, dílny a performance. Intenzivně se zabývá čínským cvičením tchaj-ťi; patří ke 20. generaci stylu rodiny Čchen. V příštích volbách kandiduje na rektora AVU.
Vladimír Kokolia je ženatý, má tři syny.

Co vám dělá ve vašem oboru největší starost?

Hlavní starost mám jednu a stálou: jestli jsem napojený na to, co je ve vzduchu. A teď zrovna mám pocit, že ve vzduchu je vakuum.

Už jste někdy podobný pocit zažil?

Ve výtvarném umění běžně převládá zdání, že se kromě některé zvýrazněné tendence nic neděje. Ale já myslím na ten druh prázdna, které vzniká pokaždé, než se objeví nějaká větší myšlenka. Přichází ve chvíli, kdy všechno vypadá vyřešeně a jasně - a to je na tom ta zrada: opona se pak odsune a civíme na prázdné místo. Teprve pak pocítíme silnou poptávku po myšlence, ale už je pozdě, měli jsme ji mít připravenou. Myslím, že takhle to bylo před začátkem modernismu a ve slabší podobě i na jeho konci, někdy v 80. letech. Starost mi dělá, jestli jsem připravenej, a hlavně, jestli jsou připraveni moji studenti.

Jak vy sám po té „vizi“ pátráte?

Ptám se lidí, třeba studentů. Sleduji vedlejší příznaky. Ráno při cvičení zjišťuju, jaký bude den, a někdy taky trochu jaký bude celý týden, nebo rok, nebo rovnou celá dekáda... Je jedno, jakým způsobem to dělám; nemám odpovědnost vědce, nejsem sociolog, jenom lovím životní pocit. Baví mě na to myslet, protože až se tahle idea objeví, bude naprosto samozřejmá - ale momentálně je zhola nemyslitelná.

Co vám říkají vaši studenti?

Když jsme se o tom bavili v ateliéru, jeden ze studentů řekl: Krása. To mi zaznělo dostatečně nepravděpodobně, abychom se mohli vydat po stopě.

Kde obstojí kráva

Co to je ta „krása“?

Na jednom semináři na tohle téma jsem navrhl, abychom místo „krása“ pracovně říkali „kráva“. Krása obstojí všude tam, kde obstojí kráva. Ostatně kráva má vhodné předpoklady - i Homér říká, že nejkrásnější jsou oči buličí, volské oči. Přišla k vám někdy kráva a dívala se na vás zblízka a dlouho? Mluvím o jedné tradici krásy, která v sobě nese i svůj protiklad. Na dvojici Krásky a Zvířete je krásnější to Zvíře!

Proč?

Protože se musíte překonat.

Proč?

Protože odvrácená tvář krásy je silnější než vy. Nevolám po zřízení náboženství krásy nebo úřadu krásy. Úplně by mi stačilo, kdyby to byla nová móda. Krása je v podstatě adrenalinový sport. A móda má obrovskou sílu. Přichází a odchází. I sebevražední teroristi vyjdou za pár let z módy.

Čeká nás tedy móda děsivé krásy?

Tahle vlna se dá očekávat. Co máte dělat, když už „máte všecko“? Nezbývá než zkvalitnit způsob, jak se z toho všeho těšíte.

A když nemáte nic?

Kupodivu platí totéž.

To má být ta vaše „myšlenka ve vzduchu“?

Tvar myšlenky to zatím nemá; vidíte, jak s tím zápolím. Pouze pěstuju neurčitý pocit, že by se zmíněné vnímání krásy mohlo připojit k jedné odbočce západního myšlení. Myslím způsob uvažování, které standardně zapracuje do úvahy o věci i její „jungovský stín“. Například, že současně s dobrým skutkem se snažíte zohlednit všechnu tu paseku, kterou napáchá každá jednostrannost. Nemyslím tím naivní snahu o objektivitu, ani relativismus, ale prostě jenom rozšíření záběru. S každou věcí vnímáte i její opak, nejen tu „pravou“ stranu!

Krása je tedy jen takové intelektuální cvičení?

Právě naopak. Je to nejpraktičtější věc pro život. Jak poznáte, že žijete? Potkáte krásu. To za vás nikdo jiný neudělá.

Jak má člověk rozumět současnému umění?

Proč rozumět? Nechte se jím odmáznout.

Co to znamená?

Zkuste mít v galerii štěstí a narazit na něco, co vás zaujme, třeba i irituje, a vystavte se tomu. Jděte po kráse se stejnou směsí bezohlednosti a citu, se kterou lidi normálně směřují ke vzájemnému uspokojení. Pokud se člověk dokáže před obrazem zastavit aspoň na dvě tři minuty a vydrží se dívat, obraz se mu „otevře“ a on ho skutečně uvidí.

Co když jde o dílo nějakého mazala?

Platí to pro každý pohled! A nemusíte mít před sebou zrovna obraz. Když chvilku setrváte a podíváte se „jak je to udělané, jak je svět namalovaný“, začne se vám taky otevírat. Berte si z obrazů to, co vám umožní uvidět je i ve světě. Umění nám v tom jde historicky naproti: pod krásu se postupem času nabalují další a další kdysi ošklivé věci.

Kde tohle přijímání věcí ošklivých skončí?

Tenhle samopohyb může skončit jedině tak, že nakonec bude krásný celý svět...

Pavel Smetana, profesor výtvarné akademie v Aix-en-Provence, říká, že vize, která je podle vás na spadnutí, je už na světě: jsou to projekty, které vznikají díky propojení umělecké, technologické a akademické komunity (různé interaktivní instalace, multimediální performance atd.).

Vím, co tím myslí; na to se už deset let dobře píšou granty. Já mluvím o něčem mnohem obyčejnějším, o našem vlastním nastavení.

Koho dnes zajímá výtvarné umění?

Běžně se potkávám s lidmi, kteří jsou mu upsaní, nebo se snaží dostat do jeho přitažlivé síly; další intenzivní skupinu tvoří sběratelé. Proto je mi zatěžko pochopit, že pro „normální lidi“ prakticky neexistujeme; malování se v nejlepším případě považuje za romantické hobby. Odhaduju, že nejčastější citací výstřižkové služby o výtvarném umění je případ neproclených obrazů Vladimíra Železného - ale aspoň si z toho lidi odnesou, že obrazy musí být něco cenného, nejmíň jako dobré víno. Přitom nepochybuji, že výtvarné umění by mohlo mít pro normální všední život takový význam jako třeba televize.

Kdy naposledy takový význam mělo?

Nechci heroizovat 80. léta, kdy neoficiální výtvarná scéna zaplnila všemožné chodby, půdy a dvorky; chodily na to mraky lidí, kteří tam ovšem hledali mezi řádky nějaké politické sdělení. Tento dekódovací způsob čtení bych nechtěl opakovat, i když měl svou intenzitu; lidi se na věci skutečně dívali a autorům důvěřovali. Od té doby se ten způsob nepoužívá; čím dál víc jsme spokojeni s pouhou vizualitou. Což je prosté „užívání si“ silných, zneklidňujících, nebo třeba i milých vizuálních podnětů. Na tomtéž stojí i reklama - a té umění nemůže konkurovat. Nezbývá nám než dělat, co se dělalo vždycky: budovat prostředí pro silné osobní mýty. Víc než samotné tvary a barvy na obrazech vzrušují příběhy, jak k nim došlo. Zdá se ale, že se nutnost nové vize objevuje v nejrůznějších oborech. Výrazně to uspíšil rozvoj fundamentalismu. Západ možná dojíždí, žádnou vizi už nepřinese, a po čase se možná stane zapomenutým a chudým nostalgickým koutem planety. Já ale věřím, že to není ztracené. Pokrok sice jako idea skončil, v určitém smyslu jsme však přece jen napřed, a zbytek světa nás žádostivě následuje.

V čem jsme napřed?

V masovém splňování snu o tom, že pokud budeme vlastnit dost průmyslových produktů, zaručí nám to dobrý život. Takže se teď z toho snu třeba i dřív probudíme.

Dnešek už je celkem normální

Jak vidíte běh věcí obecných šestnáct roků po převratu?

Na převrat jsem už dávno zapomněl. Jen zřídka se vyskytne okamžik, který si vynutí zpětné porovnání. Je to přepych, že můžu v klidu pustit z hlavy ten historický přelom, kterého jsme byli svědky. Z toho soudím, že dnešek je už celkem normální, že už nás víc definuje dosažený stav než neustálé reminiscence na předchozí režim. A tak s povděkem přijímám i ty ošklivé zprávy o propojení moci a zločinu a podobně, protože jsou dokladem, že existují odvážní novináři a relativně nezávislá média. Ale zrovna dnes mě napadlo, že jsem už nejmíň deset let nezaslechl slovo čest. Sám jsem také neměl důvod je použít. Možná jeho obsah převzalo jiné slovo, ale čest se ze slovníku vytratila - včetně všech svých protichůdných významů.

Chodí vaši studenti k volbám, nebo se o tom na Akademii nemluví?

Do akademického prostředí nepatří stranická agitace. Ale odhaduji, že někteří kolegové ponoukají jako já studenty, aby šli volit, pokud to jen trochu jde.

Jaká profesní budoucnost je čeká?

Neprodukujeme ani „hvězdy“, ani řadové „malíře Vysočiny“; pracujeme individuálně s každým talentem. Je to oboustranně dost práce, přesto absolventi nemají budoucnost zaručenou, to v našem oboru dost dobře nelze. I když se někteří stanou výraznou součástí výtvarné scény, živí se často všelijak. Potřební jsou ale všichni, jak připomíná známá pasáž z Exupéryho Citadely: král vyhnal průměrné sochaře, aby si ponechal jen ty výjimečné. A z těch výjimečných se stal záhy průměr. Uplatnění absolventů vysoké umělecké školy, zaměřené na volnou tvorbu, je samý paradox. Nemůžeme totiž vědět, zda například náš momentálně nezaměstnaný absolvent zrovna v tuto chvíli nepřichází na něco veledůležitého pro vlastní vývoj, nebo dokonce pro vývoj celého oboru. Stejně tak se můžeme důvodně strachovat o zjevně úspěšného mladého tvůrce, který má spoustu výstav a dobře prodává, že svůj talent rozmělňuje.

Profesor jedné zahraniční vysoké výtvarné školy odbyl řeč o pražské AVU, kde učíte i vy, jedním slovem: biedermeier. Co byste mu řekl?

Myslel to pejorativně, ale mě to neuráží, naopak mi to zní jako dobrý postřeh. Je skutečností a potenciálně silnou stránkou AVU, že na rozdíl od četných uměleckých škol, vzniklých v nedávné době, představujeme dvě stě let nepřerušené paměti oboru. To nevylučuje možnost, aby na škole vznikly také intermediální ateliéry, ateliéry nových médií a podobně - díky tomu se naopak rodí vzrušující pnutí. Akademie tak učinila hned ze začátku 90. let, toho si ten zapšklý kolega nevšiml.

Na jedné straně si stěžujete, že vaše Akademie je ospalá a zapomenutá, na druhé straně se zdá, že si dovedete představit i klady takového stavu.

Nastavení školy se musí do určité míry řídit i podle typů talentů, které v populaci máme. Existují jedinci, kteří jsou permanentně zavrtaní do své práce a vedle reakcí pedagoga a spolužáků na nich prostě pracuje čas. Studium na Akademii trvá šest let; přesto někdy máme pocit, že jsme na ně moc pospíchali. Dovedu si představit, že právě těmto talentům může svědčit školní prostředí, které jim nechává takový ten normalizační „klid na práci“. Ale pak máme opačný pól, agilní studenty, kteří vystavují od prvního ročníku, spojují se s kolegy na speciálních projektech, umění považují za způsob komunikace. Ti by v takové škole byli nešťastní. V některých obdobích byli na AVU jakoby preferováni studenti prvního typu, jindy zas ti druzí. Tvrdím, že AVU musí umět vyvážit potřeby celé škály talentů, které má k dispozici.

Chci AVU změnit

Brzy se bude na AVU volit nový rektor. Proč jste se rozhodl kandidovat?

Připadá mi, jako bychom se houpali na loďce a pochvalovali si, že nemusíme veslovat. Vědomě se snažím nepoužívat revoluční rétoriku, i když znám její přitažlivost, zvláště pro studenty. Udělat z Akademie znovu aktivní školu a významnou kulturní instituci bude znamenat mimořádnou spoustu práce; i prosté nahození řemenu jinak funkčního stroje může některým lidem připadat jako revoluční proměna. Mrzí mě, že potenciál školy je využitý jen zčásti. Mám dost jasnou představu, jak Akademii oživit, otevřít veřejnosti, zprůchodnit komunikaci uvnitř školy, vyladit vztahy mezi jejími částmi. Pro dnešní podmínky se mi jako vzor jeví FAMU, kde se podařilo dát fakultě impuls, který překonal obvyklé setrvačné síly. Je za tím i velká dávka idealismu, ale ten se v jejich případě nevylučuje s manažerským přístupem.

Foto autor| FOTO GÜNTER BARTOŠ