Kateřina Šedá, 2005, nepublikováno

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

Kateřina Šedá
Hodnocení diplomové práce

nepublikováno, 2005, vyšlo k: Obhajoba diplomové práce Kateřiny Šedé, Akademie výtvarných umění v Praze, Praha

Když jsem v roce 1992 posílal do konkurzu na místo pedagoga AVU osnovu své pedagogické vize, vycházel jsem z předpokladu, že studenti této vyjímečné školy jsou sami od sebe motivovaní, a že jsou čemusi na stopě, i když třeba ještě nevědí čemu (nemluvě o tom, že samozřejmě ovládají základní věci: nakreslit ruku, nebo dokonce uříznout si rovně papír). Pedagog měl zasahovat jen v kritických momentech, jako když stopa dojde na rozcestí, kde ji přebíjí plno jiných vůní, anebo když by hrozilo, že vůbec vyvane.

Skutečnost byla ale velmi jiná a svoje vize jsem musel vzápětí silně korigovat. Když už jsem je časem skoro vytěsnil z mysli, a začal si zvykat, že to, co studenti dělají, je víc můj problém než jejich, objevila se v našem ateliéru Katka Šedá.

Trochu mě zaskočilo, že ten typ studenta, na kterého jsem kdysi tolik čekal, skutečně existuje. Měl bych být rád, a taky jsem byl. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak hladké. Katka nasazovala zdrcující pracovní tempo, ale o výsledcích jsem se dovídal až na poslední chvíli, někdy i po ní. Naše komunikace sestávala z Katčiných raportů, které mě vždy šokovaly a bavily, ale za sebe jsem měl pocit, že jsem jí nikdy nic neřekl, nijak ji neovlivnil. Že si na všechno přišla beze mně, jakkoli mě možná v životě trápil a těšil prakticky stejný okruh otázek. Katčin průchod Akademií a integritu jejího přístupu výstižně ilustrují ročníková hodnocení, která jsem se rozhodl vložit do tohoto textu, včetně hodnocení přijímaček, a s výjimkou hodnocení z roku 1999, které nemám k dispozici.

přijímací řízení 1999

Výrazný talent, na zadání reaguje spontánně a kreativně – jak dosvědčuje test, který jí dal profesor Šejn. Její přístup ke kresbě a malbě je nezřídka konceptuální až akční, část věcí jsou záznamy procesů, často s použitím zařízení z domácnosti, jako například kresby vysavačem, sekerou, hráchem na zeď atd. Cílevědomá, zřejmě schopná maximálního zaujetí, a současně i odstupu od vlastní práce. Tvoření se však v jejím podání zdá být až příliš snadné, spontánnost ji vede až k povrchnosti.

2000/2001

Kateřina ve své osobě příhodně kombinuje nespoutanou vitalitu a schopnost vystavět si své téma. Během práce se udržuje v nadšení pomocí deníků, do kterých zaznamenává velké obraty, ke kterým ji konceptuální/výtvarné uvažování právě dovedlo. Svými projekty se nesnaží trefit do „korektní“ podoby současného sociálního umění, galerijní prostředí pro ni není dost živé, nicméně uměleckému kontextu stěží uteče. Katka asi věří, že ji před uměním ochrání právě její téma, jímž je vzorově neumělecké prostředí maloměsta. Nekritizuje ani neironizuje, jenom nám (s láskou) ukazuje, co nám skrze svá okna ukazují obyvatelé, a co se tím ukazuje vůbec. Pro řádného občana nemyslitelná věc – totiž, že že by okno bylo i s okolními cihlami z domu vyjmuto a cestovalo takto vytržené po světě, až by doputovalo na gauč do Katčina obýváku – byla jen jednou z mnoha nevyhnutelných podivností, které se při její práci „logicky“ vyskytly. Co vlastně je těžištěm její práce: koncept, instalace, fotografie, performance? Sám bych asi řekl, že příběh. Kateřina je myslím kromě dobrého oka, a dalších více či méně obvyklých předpokladů výtvarné práce vybavená výraznou mýtotvornou schopností. Ostatně odhaduji, že sama je pro obyvatele Líšně mýtem už dnes.

2001/2002

Katka vždycky do poslední chvíle tají výsledek své práce, snad aby si mohla vychutnat moment překvapení, které uchystala. Následky na naší psychice ji nezajímají. Letos mám jenom nepřímé, ale naštěstí stále určitější reference, že něco skutečně vzniklo. I tak je moje hodnocení v tomto momentu hypotetické.

Její práce má velice čistou tematickou linii, která začíná někde u nevyřčené, ale velmi vážně kladené bazální otázky, k čemu je dneska člověku výtvarné umění, pokračuje přes empirické zjištění, že namalované obrazy (to je příklad) v galerii nikoho nezajímají, zato malování obrazů neodolatelně přitahuje čumily, a končí u provedených akcí pro „normální“ lidi, zacházejících s kouzlem nechtěné trapnosti a s podvratným zapracováním umění do ordinérní situace.

A tak na původní úsilí o malbu v plenéru „logicky“ navázalo svolání vůbec prvního sjezdu nedělních malířů (video), a posléze projekt filmování malířů na Karlově mostě (video). Žánr skutečně použitý ale není samo video, nýbrž jde o žánr jakéhosi mýtotvoření – ostatně tak jak už se staly mýtem její předchozí akce.

Akce načasovala na konec školního roku, zatímco na pololetí předložila fotografie poněkud vyžilého motivu cirkusu na předměstí, v nichž pracovala s přesnými výtvarnými metaforami. Jinak prakticky v celém průběhu roku využívala školní ateliér k studiím aktu aj., v dobré víře, že se jí to jednou vrátí. Tato vytrvalá snaha mi imponuje, třebaže výsledky vycházejí dosti stylizovaně.

2002/2003, zimní semestr

Tentokrát přece jen více spolupracovala na projektu, projekt se zdá tentokrát trvanlivější, ve svém (mezi)výstupu získal jednoduchý tvar, ale v realizaci musí ještě projít zkouškou perfekcionalizmu.

Jen mimochodem poznámka: ačkoli jasně chápe důležitost kresby, stejně si myslím, že zrovna na tomto poli by se mohla paralelně rozvíjet – nemyslím studie, ale obyčejné čmárání pro sebe.

letní semestr

Chvíli jsme se ještě zabývali vychytáváním much z videa, získal jsem dojem, že Katka dělá jen na tom. Pak si ovšem opět vychutnala můj šok, když přišla jakoby mimochodem se žádostí o napsání doporučujícího dopisu, a já jsem s hrůzou zjistil, že původní projekt sice dále pokračuje, ale transformoval se do formy, kterou bych si neodvážil ani představit; Katka při analýze každodennosti se dostala k principu opakování činností, a k tomu, když více lidí na různých místech dělá totéž. Vyústilo to do akce Režim dne, kdy celou obec Ponětovice přivedla, aby po celý jeden den prováděli v daný čas stejné činnosti. Na Katčině přístupu mě velmi zajímá to, že nejde jen o nápad – který může být ztřeštěný (a ona jich může vyprodukovat libovolné množství) – ale že je výsledkem usilovné práce, redukce a nakonec neuvěřitelného tahu na bránu při realizaci. Její snahy jsou sympatické i v tom, že je neprovádí apriori jako umělecké performance, ale že vznikají naopak jakoby z protestu proti schématům, do kterých se umění uzavírá. Katka ovšem dobře ví, že pod množinu umění nakonec bývají zahrnuty i snahy usilující o přesažení.

2003/2004, ZS

Katka při svém odhalování, kdo je pachatelem světa a umění, postupuje stále metodičtěji, aniž by tím ztrácela spontánnost a tah. Její projekty mají mýtotvorný potenciál, některé se už stávají legendami. Letos je na stopě dalšího „malého pocitu“, který zpracovala jako řadu diagramů. A jen mimochodem se ukazovalo, že současně „byla nucená“ uskutečnit akce, jako byly účast na šachovém turnaji, týdení duplikování činnosti maminky bok po jejím boku, a svým způsobem také svoje denní zaměstnání uklízečky.

LS

Katka pokračovala v „hledám to, nevím co“, přitom jí vznikají různé vedlejší produkty, které mohou vykazovat všechny možné znaky současných uměleckých děl – jenže právě začlenění do hry současného umění s domluvenými pravidly Katka odmítá (možná v předtuše, že i ona tam jednou zákonitě spadne). Postupuje s vervou a metodicky, podniká „logické“ kroky, jako například, že ráno pravidelně obchází dům s dvěma kamerami na hlavě. Ale aby se výsledkem celého toho komplexního úsilí stalo třeba video, to ji přivádí ke spravedlivému rozhořčení. Možná, že z nezbytnosti to tak na konci roku i bude, nevím, finální produkt dosud neznám. Z jistého pohledu na tom nezáleží, vhodná je každá forma, která z věci učiní mýtus.

Vidíme, že pro Katku bylo vždycky charakteristické hluboké „sfárání“ do problému, kdy mapuje podloží, a už tato fáze obvykle přináší pozoruhodné výsledky, jakkoliv se s nimi Katka nikdy nespokojuje. Osobně věřím, že právě tento široký základ umožňuje, aby její věci získaly ten mýtotvorný potenciál, o kterém je opakovaně řeč v hodnoceních.

A v hodnocení je také naznačen pro mě důležitý fakt v Katčině akademické přípravě: během studia se neustále vracela ke kreslení (neboli „grafice“), s předpokladem, že jí ovládnutí disciplíny nějakým třeba nepřímým způsobem pomůže při další činnosti.

Svou diplomovou práci Katka zaměřila na samotnou Akademii. Zpočátku jsem myslel, že je nasměrovaná spíš na kritické rozkrytí instituce ve stylu Hanse Haacke, nyní se projekt rozvíjí (pro Katku ostatně typicky) spíš na úrovni reálných osob, které získávají zkušenost z komunikace v jiném kontextu. To opravdu vyžaduje vyjít z bezpečí uměleckých proklamací do obyčejného života. Obdivuji nejen Katčinu schopnost přesvědčit často i neznámé lidi (v tomto případě rodinné příslušníky, což může být ještě těžší…) o dobrém úmyslu, který je za jejími akcemi, ale taky občanskou odvahu k takovému jednání nutnou.

Katka si bere opravdu velký náklad, jde do neznáma, do míst, o jejichž existenci obávám se někteří umělci ani netuší, nechce nic menšího, než předefinovat umění – a to ne cestou vyhlašování ne-umění atd., ale ale úsilím dělat skutečně poctivě svou věc.