Kam dohlédne Vladimír Kokolia, 2003, Ateliér

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Václav Hájek

Kam dohlédne Vladimír Kokolia
Praha, Galerie Béhémót, 28. 5. – 26. 7.

čtrnáctideník Ateliér, 28.8.2003, č. 16-17, vyšlo k výstavě: Vidění, Galerie Behémót, Praha

Vladimír Kokolia (1956) se už léta snaží otevírat velice důležitou, ne pouze uměleckou problematiku. Na své poslední pražské výstavě téma své práce konkrétně pojmenovává: Vidění. Jistá dvojznačnost zůstává - dvojznačnost vnitřního a vnějšího aktu, což je ale vlastností vidění samotného, jak to konstatuje například E. Husserl, když mluví o „hylé“ (látce) a „noesi“ (formě) vidění.

Koncepce vidění existují různé; Kokolia se některých z nich dotýká ve své habilitační přednášce (viz www.kokolia.cz). Vidění je teoretizováno od antiky až do dnešních dnů. Tyto teorie se ve 20. století pozoruhodně zacyklují, neboť tak, jak je o vidění uvažováno v antice, se do značné míry tematizuje i ve fenomenologii. V duchu této tradice rozumí vidění i Kokolia. Jde hlavně o to, že vidění je chápáno jako akt setkání s věcí, s jednotlivinou či jedinečností. Na rozdíl od toho novověký, renesanční či descartovský model rozumí vidění spíše jako recepci prostoru či místa, tj. vztahů mezi věcmi, jejich umístění do měřitelné, modelovatelné rozprostraněnosti. To, že pro Kokoliu je vidění akt výměny s věcí, vyplývá především z jeho textu. Je otázkou, nakolik to souhlasí i s jeho výtvarným projevem, jestli ve svých malbách a kresbách netematizuje autor spíš určitou koncepci prostoru, o níž je předběžně možno hovořit jako o nedescartovské.

Výměna s věcí podle antických autorů probíhá jako hmotný dotyk: určité hmatatelné kvality přecházejí z věci do oka, potažmo do vědomí. Může se jednat například o jakási fluida, slupky věci, nebo o barevné kvality apod. Ve středověku je věc osvětlena světlem pravdy vycházejícím z božství a vplývá ve své pravdivosti do oka (beze stínů, bez perspektivních deformací atd.). Raně renesanční teorie vidění vycházející z arabských zdrojů přichází s novým důležitým zjištěním: vidění má sémantickou povahu (řečeno současným slovníkem). Člověk (dítě) získává zkušeností určité formy (dnes bychom mohli říct znaky), které si ukládá do paměti, a se kterými už nadále vždy bude konfrontovat vizuální počitek. Za pomoci těchto forem interpretuje prostor (vzdálenosti po třech základních prostorových osách atd.). Tato koncepce prostoru se v novověku v západní kultuře ustálila jako jediná možná a její model byl čím dál tím přesněji konstruován. V průběhu tohoto procesu se vytrácela potřeba některých vlastností recipienta: zmizel pohyb, tělo, binokulárnost atd. Moderní doba navrátila vidění některé jeho kvality a eliminovala jiné. Přišla s komplikovanějším modelem, zahrnujícím do hry pohyb a plastičnost. Posuzovala vidění jako proces iluzivní rekonstrukce reality ve vědomí. Zároveň se vrátila k raně renesančním úvahám o vidění jako o sémantickém systému (J. E. Purkyně hovořil o tom, že se nedostáváme k realitě přímo, ale pouze jako k určitým znakům, interpretovatelným subjektem – Kokolia v tomto případě hovoří o „slovech“, do nichž si realitu překládáme, „pojmenováváme“). „Subjektivní“ vidění jako romantické téma znamená, že vnímáme to, co je uvnitř subjektu (ať už je to individuální či kolektivní povahy – například klam či nějaká naučená či zděděná interpretace, jíž je možno rozumět i jako archetypu). Vidění přestává být patriarchálním, privilegovaným objímáním prostoru a stává se těkáním po zrychlujících se obrazech nové podívané. V době boomu nových technologií představuje novou zkušenost vidění nereálného, neexistujícího – vstup do virtuality (jež je ovšem často paradoxně vytvářena postupy pramenícími v ranně novověkém konstruování: čtou počítačoví programátoři Albertiho?).

Vladimír Kokolia má představu o sémantickém a fenomenologickém pojetí vidění. První kritizuje, druhé v určitém smyslu využívá (jako např. kubisté). Jeho základní strategií je snaha o rozrušení konvencí. Jako příklad ve svém textu uvádí řidiče automobilu, který je příkladem recipienta, uplatňujícího sémantické pojetí vidění par excellence. Řidič musí viděné interpretovat jako znaky, ovlivňující jeho chování (pokud zná dopravní předpisy a není namol). Řidič neprožívá kvality barev a tvarů dopravních značek, pouze musí rychle porozumět jejich informaci. Nechtěl bych vidět Vladimíra Kokoliu řídit automobil. Pravděpodobně bych se stal svědkem ošklivé dopravní nehody. Kokolia se totiž podle vlastních slov věnuje civění. Civí na „věci“ (v souhlase s fenomenologickým přístupem) a snaží se jim neporozumět, nevyčíst z nich žádnou (konvenční) informaci. Věc se sama otevírá (husserlovská „hylé“), Kokolia k ní ale nepřidává subjektivní interpretaci. Subjektivní vklad však zajišťuje intenci. Proto Kokoliova díla nevypovídají o věcech, nejsou individualizována, neboť postrádají intenci. Soubor autorových kreseb, ačkoli motivem (modelem) mohlo být pokaždé něco jiného, je nápadně jednotný. Ať se tedy Kokolia dívá na rozježené křovisko nebo na hrnek od kafe, vždy mu vyjde podobná výtvarná transformace, neboť svou metodou subjektivního nezasahování, ponechávání se otevřenosti věci, ignoruje intenci k jednotlivině, jedinečnosti. Kokolia přesto cosi znázorňuje. Co to je? Je to vizuální transformace určitého modelu reality. Ačkoli se výslovně hlásí k setkání s „věcí“, znázorňuje spíše určitý model „prostoru“. Jedná se o složitě strukturovaný systém siločar jako toho, co se skrývá za konvenčně viděným povrchem věcí. Tento model se shoduje se současnými fyzikálními modely živé přírody. V současnosti existuje progresivní biologická představa, že příroda je složitá struktura, jež má řád skrývající se za chaotickým prvním dojmem (modelem pro toto chápání se staly například fraktály). Současná věda se také snaží pronikat „za“ kódovaný systém naučených znaků (tvary se rozmlžují do energetických kvant, vše se proniká; mávnutí motýlím křídlem způsobí výbuch sopky apod.). Zaměření na „věc“ odhalí její nekonečné rozvětvení do neviditelných časoprostorových vztahů (to už je něco jiného než fenomenologie, tam bychom se spokojili například se stolem v jeho stolovitosti, neviditelné, nicméně rozumově zaměřitelné). Snaha proniknout za konvenční uchopování vizuálního vjemu počíná už bezpochyby u impresionistů, kteří svýma „nevinnýma“ či „slabomyslnýma“ očima pozorovali svět jako právě narozené dítě, nechápající ještě, že sluníčko není plyšová koule pověšená na dosah nad jejich postýlkou (rájem). Ačkoli mezi některými moderními „ismy“ existovaly ostré kontroverze, jejich „neporozumění“ znakovosti vizuálního vjemu bylo do značné míry společné (proto se Braque jako protagonista analytického kubismu nemusel tak nelichotivě vyjadřovat o Monetových intelektuálních schopnostech). Kokolia také ničemu nerozumí, za čímž si stojí a konstatuje, že to nebyla lehká práce. Samozřejmě, že lze tento způsob vnímání hodnotit i jinak, pojmenujeme-li ho „meta“ postojem a zařadíme-li ho na správné místo do knihovničky, kterou za pár set let někdo přerovná a z „meta“ se stane „avant“.

Kokolia pronikání „za“ naznačuje některými výtvarnými strategiemi. Ve spleti linií jsme rafinovaně vedeni od povrchu do hloubky (a zase zpátky), prostor se otevírá do nekonečných zmnožování. Autor je tedy schopen svým pohledem proniknout do nekonečna, tolik vizuální zpráva (pokud se budeme k zobrazení chovat nepatřičně a přeložíme si ho do informace). Tvar bychom tedy měli interpretovaný, ještě bychom mohli interpretovat často zemitou, potemnělou barevnost. K tomu snad jen: tmavé dopravní značky se nevyskytují. Jasné, jednoznačné barvy značek vyzývají k rychlému dešifrování. Tmavá barevnost by tedy mohla naopak vyzývat k pomalému proplétání se labyrintem linií. Tak. Schopnost proniknout „za“ tematizuje staré mýty o kvalitnějším vidění výtvarných umělců, vstupující do argumentace, obhajující občas holou existenci výtvarného počínání (impresionisté atd.). Tato argumentace směřuje proti zkonvencionalizovanému jazyku chudáků, vidících z věcí jen nálepky, popřípadě cenovky (vnímání světa jako zboží se datuje už také od 19. století). Kokolia vnímá i nevnímá svět symbolicky. Symbol může být obsahem znaku, ale také může být jazykově nesdělitelný (tao je tao je tao je tao). A copak hezkého nám píše Foucault ve své knize Slova a věci? Zdá se, že se mu také nezamlouvá ono nálepkování, zaměňující realitu s jazykovým kódem. Na druhé straně, jazyk je nejsložitější lidská struktura, největší příspěvek člověka k tvorbě reality, zdvojování reality (jazykem máme na mysli i systémy vizuálních znaků, konvencí, úzů). Kokolia neodsuzuje využívání jazykových systémů, pouze pléduje pro otevřenost i jinému způsobu vnímání. Nebudeme tedy řešit otázku, nakolik je Kokolia-občan použitelný pro současný lidský svět, neboť je zřejmě schopen přepínat a například v obchodě žádat housku, a nikoli onu nekonečně se šířící mlhovinu složenou ze čtyřdimenzionálních hvězdicovitých útvarů.

Začali jsme tím, že Kokolia nás už od začátku uvádí ve zmatek, když pojmenovává svou výstavu víceznačným názvem Vidění (Sehen i Vision oder was, když se tváříme jako zapálení husserlovci). Tento zmatek a víceznačnost je však jeho záměrem, jak „vidíme“. Jenom jsme zvědavi, jestli Kokoliovo příští pronikání „za“ a „do“ změní výtvarnou formu, nebo jestli se můžeme těšit jen na varianty dosavadního výtvarného tvarosloví. Uvidíme!