Warning: mysql_query(): supplied argument is not a valid MySQL-Link resource in /var/home/www/kokolia/kokopedia/includes/Database.php on line 228
Energie, 2002, Energie – Kokolia

Energie, 2002, Energie

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Jaromír Typlt, Vladimír Kokolia

Energie

bar. katalog Energie, 2002, vyšlo k výstavě: Energie, Galerie Ars, Brno


Vladimíre, často se mi v souvislosti s tebou vynořuje jedna drobná poznámka od Martina Heideggera, který napsal, že kdo je nějaké věci opravdu na stopě, ten o tom nemluví. Použil to v přesném kontextu, myslel to jako varování. Připadalo mu velmi neopatrné vydávat se všanc běžné lidské komunikaci, neboť ta má tendenci plundrovat a ničit i věci velmi vzácné, skutečné objevy, jak se tak vším chce jenom prohnat, zběžně něco nasát a hned to jakoby přehodnotit kvůli něčemu novějšímu. Mně připadá, že v tomhle ohledu se ty projevuješ skoro bezelstně. Pořád se pokoušíš něco vysvětlovat. Na vernisážích, novinářům, studentům. Říkáš toho lidem tolik, že je to kolikrát úplně míjí. Nevycházíš lidem vstříc až příliš?
To zní hrozně, měl bych toho asi nechat.
To ne, jenom se bojím, že tě často ani nejsou s to sledovat, protože nemají určité zcela konkrétní, praktické zkušenosti. Pak začnou to, co jim říkáš, vnímat jen přibližně, anebo ještě hůř, jen obrazně, metaforicky. Dopadne to jako špatný překlad. Počítáš s tímhle nebezpečím?
Já nevím, věci jsem když tak na stopě malováním, ne mluvením. Štětec brousí povrch plátna opravdu hodně podobně čenichu stopařského psa. Člověk je na stopě stále stejné věci, ale krajina kolem se mění. Na malbě se často dá přímo ukázat, kam tě pes dovedl a kudy. Ten citát neznám, podobá se asi okřídlenému Wittgensteinově sloganu: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Kdyby se to, čemu jsem na stopě, dalo vyřídit slovy, tak bych to nejspíš malováním ani nekomplikoval.
Ukázat na obraz je málem jediná věc, kterou s ním můžeme dělat, vždyť si na něj ukazujeme i sami pro sebe, kdykoli se ho pokoušíme uvidět. A někdy je prostě přiměřenější ukázat slovy. Ta moje „mise“, aby se lidi dívali na obraz jen o trochu déle, než je všeobecně zvykem, má právě tenhle význam – aby si ho stačili celý ukázat. Jak to potom chápou, to už je jiná věc. Nemám žádné nutkání jejich výklady sjednotit s mými, jde mi jen o to, abychom se častěji před obrazem „vzrušovali“. V zásadě pouze říkám: podívejte.
Jsou věci, o kterých nemluvíš? Například ze strachu, ze zásady...?
Na střední škole jsme si mysleli, že si učitelé některé věci o malbě, konkrétně „ty hlavní“, nechávají pro sebe… Později, ke konci studií při stáži v Ermitáži, jsem s hrůzou zjistil, že mi to hlavní skutečně nikdy nikdo neřekl – ačkoli můj profesor Smetana na AVU toho věděl a říkal hodně. Cenu má jenom to, na co si přijdeš sám, takže někomu v tom pomáhat je skoro podraz. Že o tom někdy zkouším mluvit, je tedy spíše výrazem rezignace.
Ale i tak jsem některá slova raději vyřadil ze slovníku: podstata, pravda, láska, bůh, svoboda, subjektivní, objektivní, komunikace, tvorba, umění. Jsem je schopen použít leda v uvozovkách.
S odlišnou životní zkušeností a na to navazujícím „jiným překládáním“ určitých věcí se setkáváš určitě i u svých studentů. Nestalo se, že jsi je nakonec musel varovat i před tím, co bys vlastně rád doporučil?
To je běžný případ. V našem oboru je žádoucí, aby tě tě tví studenti do jisté míry nechápali.
Jednou jsme spolu vedli hovor o zcitlivění, nevím, jestli si na to ještě vzpomeneš. Sám tě vnímám jako někoho, kdo skoro až neuvěřitelně rozšiřuje pole naší citlivosti — myslím nás, kdo zrovna stojíme před tvým obrazem nebo čteme tvůj text —, ale během toho rozhovoru jsi byl k současnému trendu „zcitlivění“ dost kritický. Chceš se k tomu ještě vyjádřit? Pořád mi totiž připadá, že mnohem reálnějším problémem je narůstající otupělost, zahlcenost, než nějaká z uzdy utržená citlivost.
Ten rozhovor si zrovna nevybavuji, asi jsem byl zrovna otupělý. Můžu jen říci, že ignorance je všeobecně podceňovaná a zatracovaná kvalita, zatímco třeba takový módní pojem, jako soustředění, se jeví celkem jednoznačně pozitivně. Ale soustředění není než ignorování jiných věcí ve prospěch té v ohnisku. Citlivost je báječná, ale při vybičování ti například zablokuje vlastní vnímání, začne kazit to, z čeho povstává.
Co si myslíš o pojmu „přesnost“? Co je přesné? Potřebuješ vůbec při své práci uvažovat o přesnosti?
Přesnost je pro mě čímdál důležitější pojem, i když tím nemyslím přesnost dosahovanou štětcem číslo nula nebo rýsováním. Přesný musí být samozřejmě i rozmazaný tah koštětem. Určité přesné barevnosti lze zase dosáhnout i úplně různými kombinacemi barev. Přesnost je ale hlavně to, když se věc vyskytne v pravou chvíli na správném místě. I pro malování musím mít přesnou chvíli – pak jsou z toho tříleté krize, když se takový moment nepřihodí… Naštěstí se mi teď před výstavou u Josefa Chloupka opakovaně přihazoval.
K tomu mě ještě napadá, že mezi omladinou se jeden čas jako výraz nejvyššího uznání používal termín, že je něco „vychytaný“. „Nikde to neujelo,“ tak bych to asi volně přeložil. Ale nezřídka bývá přesná, „vychytaná“ právě chyba, zrovna to, že se to vymklo. A co potom je ta chyba? Přichází u Tebe někdy pocit, že se na obraze stala chyba? Začínáš potom úplně znovu, nebo navazuješ v určitém místě a jdeš dál? (Tady narážím i na to, že jsi své obrazy maloval, nebo pořád ještě maluješ, jedním tahem.)
Obraz je od začátku, od té bílé plochy, absolutně pokažený, pak už ho jenom tak nějak zachraňujeme. Chyba byla hned v tom, že tu věc vůbec musíme malovat, že by bez malování s námi ani nebyla. Takže aby věc byla zase dobrá, přesná, krásná, normální a moje, tak ji musím namalovat. Měl bych říci udělat.
Ale ty myslíš chybu až při tom zachraňování, že ano. Skutečně se mi někdy přihodí, že obrazy jsou tak složité, že když přeruším naladění, zapomenu, kde jsem byl. Pak už obraz většinou nedokončím.
Mám otázku, která docela dobře může být jen můj osobní blud: co oživuje ornament? Myslím na ten tajemný zvrat, kterým se i z velmi autentické „vizionářské malby“ naráz může stát pouhá tapetová dekorace, a zase naopak, jak je to vidět třeba na záměrně „vyšívačkových“ dílech mediumních malířek nebo schizofreniků, jež jsou najednou s to zprostředkovávat „jiné“ zkušenosti. Tohle mě pořád překvapuje. Týká se to i Tebe, protože tam, kde já halucinuju Tvoje obrazové spleti jako velmi živé, skoro až otřesné dění, leckdo reaguje netečně, jako by se díval na pouhý ozdobný rukodělný vzor. Zpravidla si to takhle odbývají „výtvarní profesionálové“, ale: je to něco, co je jen na straně diváka?
Já můžu spoléhat leda na „milost“. Člověk tuhle tu věc nemůže chtít do obrazu nacpat, protože když by se mu to přece mocí podařilo, pak by prostě namaloval právě to, jak chtěl tu věc do obrazu nacpat. To dění, o kterém mluvíš, tam leze bůhvíkudy, osobně se o ně ani nestarám, jen dbám na to, abych neztratil link k tomu, co maluju, což obvykle bývá konkrétní věc, exponovaný pohled. Nové věci v Chloupkově galerii měly snad všechny source v domě u Rosenbaumů, kde jsme v létě s Evou dřeli a vyklučili pohádkově zarostlou zahradu. Aniž jsem se k tomu rozhodl, maluju najednou houštiny, kořeny pod zemí, trávu, vytrhané pahýly bezů, podzimní korunu obrovské břízy. Obrazy jsou nadále ornamentální, maluji je spíše jako nádoby na tvary, z vlákna ovíjejícího tvar zůstává často jen to vlákno, použitý kokon, a tak ty obrazy musí být v něčem prázdné. Pro mě je ta prázdnota způsobem, jak si nezaplácat, nezamalovat cestu k původnímu motivu. Ale nemůžu vyloučit, že divák tam nevidí nic, než tu tapetovou dekoraci.
Po Tvé výstavě v Mánesu se, tuším, něco stalo. Velká přehlídka se jako obvykle stala „chirurgickým řezem“, přeťala to dosavadní. Nebo se mýlím?
Hlavně jsem se v Mánesu a dvou hned nato následujících výstavách pracovně vyčerpal, strhal, pak nedefinovatelně ochořel a tři roky pořádně nic nenamaloval. Doprovázely mě pochybnosti, jestli přece jen není poptávka po obrazech silnější impulz než nějaké moje vlastní nutkání, což jsem testoval tím, že jsem nic nedělal a čekal, jestli to příjde samo. Zrušil jsem skoro všecky výstavy a zkusil odpočívat. Hrdě jsem říkal, že tvůrčí krize je bezvadná, nemusíš nic dělat… I když jsem z toho byl současně dost nesvůj. Teď už několik týdnů zase maluju, mám tah na bránu, jsem šťastný jak blecha a krize je myslím pryč.
Na Mánes mám ale krásnou vzpomínku, něco se tam s věcma stalo, dostaly jakési pěkné světlo. Celkem dost lidí, kterých si vážím, mi to potvrdilo.
Pro mě osobně to bylo místo, kam jsem se musel znovu a znovu vracet, strávil jsem tam hodiny. Ale když se vrátím k tomu, co to znamenalo pro tebe: byl jsi nucen přehodnocovat? A jestli ano, byly věci, principy, u kterých sis říkal, že „za každých okolností“ musejí zůstat?
Dřív mi připadala důležitá otevřenost. Ale jak se tak pomaličku věci přehodnocují, objevuje se mi komplementární termín, který je daleko staromódnější, a sice zásadovost. Proto mi asi dneska připadá důležitější věci dotahovat, nežli obsesívně otevírat nové cesty. Vždycky mi byli podezřelí malíři, kteří malovali vlastně jen jeden obraz, ale už ho sám víc než deset let čímdálvíc maluji. Souvisí to nejspíš s věkem.
Přibližně stejnou dobu se, jak známo, intenzivně věnuješ taijiquanu. Mezi principy umělecké tvorby a principy tohoto bojového umění jsou jisté analogie, sám na to často upozorňuješ. Pocítils někdy, že by tyhle analogie mohly být i ošidné?
Ošidné by bylo, kdybych je užíval způsobem „a la“. Že bych se při tom cítil exoticky. Čínská tradice mě fascinuje, ale nehraji si na Číňana, dělám jen to, co asi tak může dělat Středoevropan, který narazí na rezonující myšlenky ze vzdálené kultury. Zrovna v taiji jsou principy tak praktické a fyzické, že se ti samovolně dostanou nejen do malování, ale do života vůbec. Samozřejmě na FaVU v Brně, kde na základě tradice rodiny Chen vyučuji, kterak kvalitně stát za stojanem, tak jde o jasnou nadsázku. Avšak myslím tu nadsázku vážně. Jsem přesvědčený, že se tam takhle „učíme malovat“ optimálním způsobem.
Když už jsi předtím zmínil svou pochybnost, jestli Tě snad k malování obrazů už nenutila spíš ta poptávka po nich, dovolím si chvíli omrzovat úvahou o obecné situaci. Dost se děsím toho, co z umění udělala specializace. Zdá se mi, že už to má jen málo společného s původní lidskou tvořivostí, že je to spíš něco na způsob vrcholového sportu, který předvádějí jen vyvolení. To je samozřejmě i v zájmu uměleckého trhu, protože ten si pak šroubuje ceny podle potřeby. A když už jsi tímto ustaven za umělce, skoro ti to bere prostor něco si zkoušet „jen tak“, „nezávazně“, protože i „nicotnost“ už podléhá ocenění. Jak ty to vnímáš? Neodrazuje tě někdy, jak samozřejmě se od tebe skoro už předem odebírá, co ty bys měl nejdřív sám od sebe chtít dát?
Obraz před dokončením a dokončený obraz jsou dvě úplně jiné věci, jako housenka a motýl. Mě přirozeně víc zajímá, když se obraz líhne, ostatní ho ovšem vidí až pak a vidí ho jakoby z druhé strany. Mám skoro chuť mu během práce říkat „vraz“, obrazem se stane, až když se jeho poslední vrstva poprvé obrazí ve světě. Dneska už mu nebráním, ať ve světě orazí, ať opylí jiné obrazy, nechť dokonce prodává svou krásu. Mám o něj starost, mám i obvykle možnost do toho ze začátku vstupovat, ale přece jen mou nezastupitelnou starostí zůstává, aby se to tam hlavně vrazilo.
V posledním čase jsi udělal několik poměrně riskantních malých výstav, kde jsi zpřístupnil svoje „boční cesty“, vždycky tušené, ale málokdy viděné — fotky, modely, krajinomalbu, „taiji“ kresby. Mám pocit, že jsi někdy záměrně zapíral svoji silnou stránku, postavil jsi všechno na něčem, co nebylo zas až tak jisté. Mýlím se?
Z těch výstav jsem měl radost, každá z nich byla dost nepodobná těm ostatním. Navíc proběhly mimo tzv. kulturní centra, to mě taky těšilo. Výstavu jsem tak mohl dělat pro místo a hlavně pro místní osobnost, která tam zpravidla s heroickým úsilím udržuje kulturní výspu. V Blansku to zničehonic dopadlo tak, že jsem vystavil krajinky, některé staré už třicet let, jiné několik dní, protože krajinkaření se nám letos stalo rodinnou kratochvílí. V Liberci pro mě byla výzvou skutečnost, že se jednalo o fotografickou galerii. Konečně jsem měl důvod vrátit se k vícenásobné kameře obskuře, a taky jsem mohl poprvé využít toho, že sice nejsem fotograf, ale zato celkem zdatný skenerista. Ve Vrchlabí jsem výstavu namaloval až při vernisáži – za podpory Dáši Andrtové – a uspořádal jakousi tombolu, takže návštěníci si po skončení výstavy odnesli většinu věcí…
Nic z toho nebyly žádné jistoty, ale nebyly to ani výboje do neznáma. Naopak, vystavil jsem vesměs věci a aktivity, kterým se intenzívně a pravidelně věnuji. Ale asi bych přijal výtku, že to pak každý může vystavovat svoje koníčky. Sám nemám moc nástrojů, jak odlišit vlastní hobby od profesionální posedlosti, všechno mi se zdá být důležité stejně. Asi bych uvítal, kdyby mi to někdo řekl.
Máš nějaký zážitek, kdy se Ti Tvoje tvorba jakoby přelila do skutečnosti? Kdy umění nepopíratelně (až šíleně) stvrdilo svoji reálnost?
Umění ti šíleně stvrdí svou reálnost ve chvíli, kdy je nepopíratelně prodáš.
Zdá se, že opravdu jsou věci, o kterých je lepší nemluvit…

Osobní nástroje