Duchovní umění, 2005, Ateliér
<small>Z Kokolia</small>
autor textu: Vladimír Kokolia
Duchovní umění
čtrnáctideník Ateliér, 2005, č. 4,
Umění a duchovnost, duchovní umění - nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní. Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, šamanizmus, čakry, singularita.
A jiná slova musí být uvržena do hajzlu: racionální, vědecký, analytický.
Jinak pro to nemusím dělat nic, můžu si i malovat co chci — i když mi přece jen prospěje, budou-li moje věci připomínat mandaly, východní ornamenty, automatické či mediumní kresby nebo nejlíp rovnou symboly známé z duchovních nauk.
Co za to získám? Budu patřit mezi "lepší lidi", s právem blahosklonného vyjádření se prakticky k čemukoliv. Hezky si popovídám se sobě rovnými. Náš rozhovor se změní v soutěž, kdo je duchovnější, tj. kdo vidí více hlubinných souvislostí. Připomíná to hovory o UFO, kde byl za hlupáka ten, kdo přiznal, že UFO nikdy neviděl. V konverzaci o velké jednotě všeho máme navíc definovaného nepřítele, jímž je starý sucharský způsob uvažování. Je nutno ho zavrhnout. Díky duchovnímu slovníku už v zásadě vím všechno na světě, nová fakta to jen potvrzují. Dvanáctirozměrný vesmír? Ano, vím o něm dávno, vždyť dvanáctka je popisována ve starých naukách. Superstruny? Podívejte se tady na ty moje kresby obouruč, věděl jsem o nich už v roce 85. Příslušnost k duchařům se mi bude hodit i prakticky, mám naději, že se zúčastním nějaké výstavy nebo akce se zaměřením na spirituální aspekt umění.
Proč už tam dávno nejsem? Ale vždyť k nim taky patřím! Přinejmenším věřím, že na tom nejsem úplně beznadějně. Názvy výstav Léčivé obrazy, Energie, Vidění, Uprostřed pole aj. doufám jasně naznačují duchovní závažnost mého usilování. Věnuji se víc než patnáct leta taiji, tradičnímu čínskému cvičení, k němuž podle mnohých patří též práce s energií. Řízením osudu moji dva učitelé patří k absolutní špičce autentického taiji. Mám do mrtě vypracovanou metodiku přenosu síly do štětce, její základy jsem vyučoval na brněnské fakultě. Při malování se cítívám i zvláštně. Mé obrazy mohou být vnímány jako duchovní výrony mentálních krajin, při kterých dosahuji vhledu do podstaty. Už v osmdesátých, ale vlastně již po polovině sedmdesátých let, jsem se soustředil na výzkum vidění, a neznaje tvorbu a východiska Karla Malicha, ocitl jsem se na obdobné platformě spatřování vizí v ordinérní realitě. V kresbách jsem zase vyjádřil nesčetné podoby samsáry utrpení. O desce E kdysi napsal Pepa Vlček, že probít se přes ni je cesta k osvícení, a nemyslel to ironicky. Kazím rozjeté mejdany položením několika základních filozofických otázek. Dva či tři kolegové z AVU mě při veřejných diskuzích nebo při mé habilitaci bůhvíproč notoricky viní z image východního guru. Dostávám telefonáty někdy i zcela neznámých lidí, kteří se spoléhají na to, že jsem léčitel. Mám obavu, že si to myslí i má lékařka. Je mi všechno vlastně úplně jedno. Jsem tedy podle všeho hotový avatar. Doufám jen, že i tento článek bude chápán jako klasický čchanový kóan, a jen doloží, jakého uvolnění jsem dosáhl.
Ale možná tak chápán nebude a jenom ty, kterých se týká, po právu nasere. (Ano, nasrat se kupodivu dokáže i duchovní jedinec.) Píšu ho totiž jen proto, abych vám — respektive nám — kolegové, navrhnul: vybodněme se na to. Dejme si předsevzetí, že to sprosté slovo duchovnost vyřadíme ze slovníku. A že ani další, jen zdánlivě neškodná a pěkná slova: vnitřní, energetický, podstata apod. nebudeme používat jako zaručené trumfy k uzemnění publika. Vraťme těm křehkým termínům z duchovní či filozofické oblasti jejich riskantnost a napadnutelnost. Přestaňme se také tvářit, že máme pochopení pro ty chudáky, kteří nejsou tak duchovně zaměření jako my. Třeba mají něco jiného, lepšího — proč by měla být meditace lepší než koupel ve vaně, uctívání mistra lepší než ucházející vztahy se sousedy, zázračno lepší než cesta na autobus? Zkusme překonat euforii nad zprávami, že špičkový americký vědec (býval ruský, ale je to pryč) dokázal existenci nějakých energií, podzemních emanací, psychických částic nebo Lazarovy dvakrát zatlučené rakve. Jenom tím prozrazujeme, že jsme ve skutečnosti pořád závislí na tom, co nám dovolí věřit právě ta pitomá fyzika. Ani řádná křesťanská víra nám na poli umění (a možná ani na jiných polích) nic nezaručuje, ten podivný boží dar tvorby může klidně obdržet hříšník a neznaboh. Nechme tajemství tajemstvím, nebo dopadneme jako surrealisti, kteří tak dlouho vynášeli věci z freudovských hlubin na povrch, až vytvořili bezvadnou metodu, jak učinit hluboké věci povrchními.
A tady s hlubokými (případně s vysokými) věcmi nepochybně zacházíme. To pochopitelně přitahuje celou škálu zájemců, od pozérů po sugestibilní jedince, a jistě taky ty, kteří budou povoláni — ale ti o tom nebudou sladce žvanit. Mám na to příklad; někdo je přitahován čarodějnickými praktikami, přitahuje ho na tom tajemné zacházení se silami. Když se ale stane regulérním čarodějem, tak chodí na půlnoční rozcestí s psím chlupem a nevímčímještě jako do továrny. Proto když někoho zajímají bílé řízy, vznešené pokyny, záhadná slova a duchovně zatížené termíny, mimoděk na sebe prozrazuje, že si na spirituální svět myslí jako na neškodnou pohádkovou alternativu k obyčejnému životu. Podobně ornamentálně někdo uvažuje o umění, je to opět "něco lepšího", svět ušlechtilých kulturních tvůrců a souznějících diváků a posluchačů. Když se obé prolne do "duchovního umění", nemá to chybu.
Já ale tady nepolemizuju s těmi, kdo tak kýčově ve své prostoduchosti smýšlí, může to mít i své kouzlo, není jim pomoci, uvádějí se nakonec do patřičných rovin sami. Nýbrž polemizuju se svými blízkými, kteří v loňském roce publikovali texty obhajující duchovní aspekt v umění. To nejsou žádní naivní či pověrčiví nešťastníci, jsou to erudovaní dospělí lidi, a u nich bych očekával vyšší rezistenci vůči zakuklenému blábolu. Ukazují příklon k pompéznímu žargonu new age (Jirka Zemánek v katalogu Ejhle světlo), bojují za jediné správné duchovní umění (Marek Trizuljak a Václav Vaculovič v článcích v Ateliéru), nebo trpně předkládají novou ideologii (Dana Puchnarová rovněž v Ateliéru). Na konkrétní reakce k jejich článkům si zde nedělám místo (ale nebráním se jim, když by k tomu vznikla diskuze), protože mi nejde konkrétně o tyto jmenované, ale o celkový trend rozpravy o výtvarném umění, který by při silnějším rozvinutí "duchovna" začal obávám se odporně zapáchat. Tak ještě jednou: važme svůj jazyk, řiďme se prosím raději oním neméně profláknutým vittgensteinovským: o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.
