Diskuzní příspěvek na Aktivu výtvarníků jihomoravského kraje v Brně, 2001, České umění 1938-1989

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

Diskuzní příspěvek na Aktivu výtvarníků jihomoravského kraje v Brně
květen 1987

sborník České umění 1938-1989, 2001, vyšlo k: Aktiv výtvarníků jihomoravského kraje, Klub umělců, Brno

Jsme mladí a nespokojení.

Ale to k mládí patří.

Dorostem, a bude se nám hodit právě takový stav jako je teď.

My jsem bažanti, ale stačí chvilku čekat.

Současná situace ostatně už nyní nám dává jisté výhody.

• • možnost vystavování, aspoň v našem kraji, se velmi zlepšila, a pokud dodržujeme pravidla slušnosti, není potřeba bát se kritiky.
  • nejen, že jsme si zvykli, jak se věci mají, ale autocenzura se stala dokonce naším kritériem.
  • je jasné, jaké malování se po nás chce, cž usnadňuje práci jak těm, kteří chtějí mít úspěch, tak těm, kteří by se rádi od oficiální malby distancovali.
  • neztrácíme přitom pocit, že spravedlivě bojujeme za své dílo, neboť každému už vyřadili nějakou věc na výstavě nebo se na něj komise zaškaredila.
  • zároveň se těšíme jisté samostatnosti, díky nezájmu svazových a fondových orgánů a nakonec i veřejnosti o naše snahy.
  • nejsme stresováni informacemi o aktuálních tendencích ve světovém malířství, a tím se lépe chráníme před nebezpečím módnosti.
  • a pokud jsme nevyužili žádné z uvedených vymožeností a stalo se, že jsme někde něco přehnali apod., tak jsme „zakázaní“, a to taky není tak špatné.

Ale co je nejdůležitější: každý z nás už se v hlavní míře aklimatizoval a v podstatě mu víceméně nevadí, že dělá (zatím) něco jiného než chtěl nebo že nemá tolik peněz atd.

Žel nejsme smířeni úplně a chtěli bychom už teď peníze, publicitu a moc. Zní to ošklivě, ale přitom je zvláštní, že se takovéhle potřeby všeobecně pokládají za přirozené a správné, a kdybychom žádali řekněme uměleckou svobodu, byli bychom směšní.

A přitom o nic jiného nejde – nemělo by jít.

Nejsme zločinci.

Našim zaměstnáním je krása.

Přesto se s námi jedná tak, jako bychom každou chvíli mohli ohrozit zdraví, svědomí a myšlení společnosti.

Není nám dána důvěra.

Vše nám musí povolovat lidi, jejichž hlavní motivací je obava z průseru. (Mimochodem, jaký skutečný průser jsme my vlastně schopni vyprodukovat, když na výstavy prakticky nikdo nechodí a lid má mnohem účinnější prameny cizích ideologií, než by mu popřípadě mohly nabídnout naše obrazy.)

Obava ze západních vlivů, které zatím ovšem už zcela prosytily televizní zábavu, a podezřívavost, za kterou je zaměněn ideový přístup, vedou k preventivnímu paralyzování netradičních názorů, čímž se vlastně znemožňuje (teoretická) možnost vytvořit v umění „východní vlivy“.

Myslím, že malířství je schopné reprezentovat naši vlast stejně dobře, jako to činí sportovní oddíly nebo soubory písní a tanců.

K tomu by bylo třeba běžně, bez byrokratického omezování realizovat a vytvářet tak podmínky umožňující růst talentů nejrůznějšího zaměření.

Říkám „bylo by třeba“, ale nevím, kdo by měl takovéhle podmínky vytvořit, ke komu se vlastně mám obracet v této věci.

O tuhle důležitou informaci prosím přítomné zástupce vedení svazu.

K takové Bytosti, která je kompetentní obhospodařovat naši výtvarnou kulturu, bych měl zajisté i množství dalších, i konkrétnějších přání, námětů a žádostí. Nejdůležitější je požadavek informovanosti, a to jak v oblasti práv, povinností a možností výtvarných umělců, tak informovanosti o aktuálním dění u nás i ve světě, jakož i o příležitostech uplatnit svou práci.