Chalupeckého ceny na Hradě, 1996, Právo
<small>Z Kokolia</small>
autor textu: Peter Kováč
Chalupeckého ceny na Hradě
deník Právo, 9.12.1996, vyšlo k výstavě: Cena Jindřicha Chalupeckého, Románské podlaží Pražského hradu, Praha
Z podnětu dramatika Václava Havla, malíře Theodora Pištěka a výtvarníka a básníka Jiřího Koláře byla 27. května 1990 v Lánech založena výroční prestižní Cena Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarné umělce České republiky. V zakládací listině se praví, že ocenění je udělováno tvůrcům ve stáří do 35 let, týká se mimořádného uměleckého výkonu a jejím smyslem „je pomoci mladým talentovaným tvůrcům v jejich uměleckém růstu, všestranném rozhledu a nabytí cenných uměleckých zkušeností".
Na Pražském hradě je nyní k vidění bilance těch autorů, kteří tuto cenu obdrželi v letech 1990 až 1995. Je z ní zcela zjevné, že porota vždy neochvějně vsadila víc na potvrzení ověřených hodnot než na objevování nových talentů, protože většina z vystavujících se dávno prosadila ve výtvarném životě ještě v době, než Chalupeckého cena vůbec vznikla. Také věkem se už všichni dostali za hranici, které se třeba v dějinách umění nedožil Giorgione, Masaccio nebo Schiele. Z toho alespoň já vnímám situaci tak, že pomoc mladým jde tak trochu stranou a skutečným cílem je podle všeho asi sankcionizovat už dávno vytypované přeborníky, především z okruhu Ševčíkem ovlivňované Galerie MXM.
Působivost současné bilance je dána především tím, že se nachází v mimořádně krásném prostředí středověkých prostor Starého královského paláce. Ať zde vystavíte málem cokoliv a dobře to nasvítíte, bude to vypadat jako velice pozoruhodné. Dokonce i taková sochařská banalita, jako jsou odpočívající dřevění paňáci od Michala Gabriela, tu díky tomu obstojí. Až na světelné obrazy Michala Nesázala mne nic podstatně nenadchlo. Rozsvícený lampión a světýlka Františka Skály působí jako pěkná kulisa pro inscenování Karafiátových Broučků, ale jako výtvarný solitér to zůstává hodně dlužno autorově pověstné kreativitě.
Variace Martina Mainera na obrazy neobrazy mi přijde dost samoúčelná a beru ji jako výraz rozpaků nad tím, co dělat dál. A Petr Nikl se svou konceptuální naivitou dospělého dítěte může snad dojmout jen velmi mladé a nezkušené dívky nebo naopak velmi pamatující a sentimentální ženy, abych parafrázoval proslulý Michelangelův odsudek příliš senzuálně pojatých děl vlámských mistrů.
Bohužel jsem neviděl Vladimíra Kokoliu, protože v této části právě nešel elektrický proud, a jak bylo vidět (či lépe v tomto případě nevidět), bez této moderní vymoženosti prostě některá díla zcela pohasnou.
Nicméně v Prezidentské kanceláři mne ubezpečili, že šlo o mimořádný výpadek a do 2. února, kdy výstava laureátů Chalupeckého ceny končí, bude i profesor Akademie výtvarných umění v Praze Vladimír Kokolia pro návštěvníky zcela určitě k vidění.
