Brněnští výtvarníci nemusí do světa přes Prahu, 1999, MF Dnes

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Radek Horáček

Brněnští výtvarníci nemusí do světa přes Prahu

deník MF Dnes, 27.3.1999, vyšlo k výstavě: Brno, Wien, Praha, Dům umění města Brna, Brno

Někdo může být nespokojen, že v Domě umění je "zase" výstava autorů z Vídně či Prahy. Akce Brno-Wien-Praha je naopak výzvou k úvaze o dnešním postavení brněnských umělců. Jejich díla vidíme přímo vedle prací významných autorů zahraničních, může nás mírně hřát pocit, že výstava je právě v Brně (po konfrontační Détente z roku 1991), ale také můžeme srovnávat, jak si své renomé budovali dřívější brněnští velikáni. Základem je kvalita a přesvědčivost vlastní tvorby, bez níž umělcům snahy teoretiků a galeristů nepomohou. Ale zatímco Bohumír Matal si otevřel cestu do Prahy příslušností ke Skupině 42, Bohdan Lacina zase přerostl Brno svým členstvím ve skupině Ra a Václav Zykmund spoluprací se surrealisty, cesta ke slávě Vladimíra Kokolii, Petra Kvíčaly a Tomáše Rullera měla směr odlišný. Svým důsledně akčním uměním byl Ruller již v osmdesátých letech v přímém kontaktu se zahraničím a svými dokumentacemi, výjimečně i osobně se prezentoval třeba v Poznani, Kolíně nad Rýnem i zámoří a po listopadu 1989 tyto kontakty plně rozvinul. Petr Kvíčala měl své nejvýznamnější rané výstavy v Brně, jeho tvorbu komentoval i prosazoval Jiří Valoch a po roce 1990 i Petr Nedoma - tehdy rovněž brněnský teoretik. Zásadní význam měla spolupráce s Galerií Sýpka manželů Velkových, přes kterou vedla Kvíčalova cesta k vídeňské Galerii Knoll. Teprve pak začíná kontakt s pražskou Galerií Béhemót. Ruller i Kvíčala navíc dokážou své dílo sami prosazovat a nečekají pasivně na zájem či péči ostatních. A Vladimír Kokolia? První celistvější výstavu mu připravil v roce 1988 v Domě umění ve Zlíně Ivo Sedláček (ovšem i Karel Tutsch v Brně Na bidýlku), pak přišla Cena J. Chalupeckého, cesta do San Franciska a opět přímý kontakt se zahraničím bez pomocné berličky kontaktu s Prahou. V roce 1992 si Kokoliu vybral Holanďan Jan Hoet na superpřehlídku Documenta do německého Kasselu. Působí tento text jako brnocentrický patriotismus?! Proč ne?! Jde totiž o důkazy, že devadesátá léta jsou dobou otevřené situace, kdy prezentace kvalitní tvorby může mít různé podoby a odlišné směry. Podstatný je i příjemný pocit, že v generaci dnešních brněnských čtyřicátníků je hned několik osobností, jejichž dílo se plně uplatňuje v mezinárodním dění. A současná výstava v Domě umění dává najevo, že si to uvědomují i místní instituce.