Ajčin čas, 2006, Čas Ajky Gálové

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Vladimír Kokolia

Ajčin čas

čb katalog Čas Ajky Gálové, Přátelé Ajky Gálové u příležitosti jejích nedožitých 50. narozenin, 2006, vyšlo k výstavě: Čas Ajky Gálové, Dům pánů z Kunštátu, Brno

Pomalu to začíná být nepřenosná zkušenost. Ačkoliv už tehdy bylo těžké popsat povlak, kterým byla potažená každá věc a každá činnost. Povlak byl všudepřítomný a samozřejmý, tudíž téměř nezbadatelný. Ani nám nepřišlo, že všechnu důležitost věcí adresuje na sebe. To povlak nesl význam; byli jsme experti na to, jestli je dneska slizký nebo obschlý, obtažený či volnější, neprodyšný anebo místně narušený. Povlak izoloval jednu věc od druhé, současně ovšem všechno spojoval a nic mu neuniklo.

Když jsem se na začátku 80. let vracel po ukončení pražské AVU do Brna, nemohl jsem čekat, že se mi otevřou perspektivy. Právě naopak – v guberniích se mázdra zdála tužší a jakýkoli výskyt kulturního střediska nepravděpodobnější. A přece. Dokonce se to přímo jmenovalo Městské kulturní středisko. Jistěže to byla typická instituce té doby, v níž asi nemohli chybět ani režimní poskoci, šedí alibisti a utajení kádři, jenže ty jsem nevnímal. Chodil jsem tam za Ajkou Gálovou, spolužačkou z hradišťské umprumky, která pracovala v Galerii mladých.

Na střední škole to bylo hodné děvče z Korytné, vzorné vesnice. Neřekl bych, že Ajka v něčem vynikala – leda v nekonečné toleranci, se kterou snášela naše pubertální projevy. Avšak teď z ní najednou byla samostatně uvažující a konající kulturní pracovnice, která v té malinké galerii uváděla jakoby mimochodem velkorysé a odvážné výstavy, jaké v té době nebyly jinde vidět. To nepřeháním! Vím, že z dnešního pohledu je už absolutně nepochopitelné, co mohlo vládnoucí straně na výtvarných dílech vadit, a taky je mi jasné, že čas milosrdně vytěsnil vzpomínku na tehdejší všeobecnou (jak to říct jinak?) předposranost. Obávám se, že ze všech těch desítek katalogů a jiných četných stop po Ajčině působení dnes už vůbec nevyplývá, kolik kuráže k tomu bylo tenkrát potřeba. (Ajka sama by se ale určitě neřadila mezi bojovníky proti minulému zřízení, kterých se po převratu vyrojilo jako máku.)

Pro mě Ajka byla skutečně počátkem všeho. Stála přímo či nepřímo za mnoha událostmi, které se ukázaly rozhodující pro mou práci: bez ní bych asi neabsolvoval svoje postgraduální studium u Jana Steklíka, nenakreslil stovky kreseb Většího cyklu, ani bych se nepropojil s kytaristy Ostřanským a Václavkem. Zvláštní schopnost vytvářet prostředí, ve kterém se jedinci potkávají, byla podle mě její hlavní kvalifikací. Vzděláním sice teoretička umění, zásadně však neteoretizovala – místo toho prostě jenom dávala dohromady lidi – a tak díky ní, nanejvýš přirozeně, bez snobizmu či manipulace, vznikala skutečná kulturní atmosféra, ve které už se pomalu dalo žít. Gravitační síla Ajčina působení v Galerii mladých se brzy šťastně propojila s oběžnými dráhami dalších tří vynikajících žen, z mého pohledu neméně klíčových pro brněnskou výtvarnou a hudební scénu 80. let: Jitkou Kučerovou a Jitkou Vitáskovou, a také Lenkou Zogatovou. Tahle konstelace byla pro utváření a zrání naší generace úplný poklad; bez takových osob generace prostě nevznikají.

Od Ajky nikdo nečekal sofistikované kunsthistorické analýzy, zato všichni věděli, že má jasno – jasno v něčem skutečně základním. Jednoduše řečeno, u Ajky vystavovali slušní lidi. Naopak se takřka nevyskytovali takoví, pro které její předchůdce Jiří Korotvička zavedl pojem „srny“: výrobci milých obrázků, malující herci, svazáčtí snaživci. Ajka se samozřejmostí sobě vlastní prosazovala něco, co v té době vůbec samozřejmé nebylo, a co nakonec asi nebylo nic jiného, než normální výtvarné umění. Po letech vidím, jak mě Ajčina názorová integrita ve skutečnosti formovala, a zpětně se hrozím představy, že nebýt jí, nemusel jsem povlaku uniknout.

Byl jsem u Ajky pečený vařený. Na cestě do jejího koutku na MKS člověk nejdřív prošel koridorem vlídných tváří metodiček MKS. Ty docela snášely proměnlivou skupinku místních bohémů, posedávajících v poslední místnosti, obvykle namíchanou s někým přespolním, přinášejícím novinky z Blavy nebo z Prahy. Část z nich přicházela k Ajce ze stejného důvodu jako já: pořád na ní něco chtěli. Ajka pečovala o houf nepraktických umělců, vyřizovala jim všechno možné i nemožné, starala se a rozdávala se; vlastně doslovným způsobem naplňovala původní význam slova kurátorka.

Neustále bojovala s časem – protože tolik svého času věnovala druhým. Teď už definitivně nemá žádný čas, na nikoho z nás. Ale je nás dost, kteří v sobě, bez ohledu na množství uplynulých let, uchováváme její čas.