A poletíme dál ..., 2000, Reflex

<small>Z Kokolia</small>

autor textu: Petr Volf

A poletíme dál ...

týdeník Reflex, 13.4.2000, vyšlo k výstavě: ...a poletíme dál, Výstavní síň Mánes, Praha

Papír se dá použít k ledasčemu. Vsadím se, že i velmi mdlý myslitel přijde za minutu na tucet možností, jak s ním naložit. Jinak když se vám bude chtít, můžete se jít podívat do pražského Mánesa, k čemu slouží umělcům. Vystavuje v něm volné sdružení Papiriál, které je papírem snad až posedlé - svůj projev si bez něj totiž jen stěží dokáže představit. Abychom byli přesní: bez papíru nedá ránu drtivá většina výtvarníků, ale jenom někteří jej považují za klíčové médium, s jehož pomocí zhmotňují své vize. Jako právě Papiriál (Jan Činčera, Josef Hampl, Svatopluk Klimeš, Eduard Ovčáček, Pavel Richtr a Joska Skalník) a částečně jeho hosté (Jiří H. Kocman, Vladimír Kokolia, Martin Mainer, Petr Nikl, Květa Pacovská a František Skála), kteří se sešli na společné výstavě ... a poletíme dál ...

Není to poprvé, co se Papiriál v Mánesu představuje. V osmadevadesátém roce připravil přehlídku Moje mořské dobrodružství začíná ... K inspiraci tehdy sloužil fragment z textu Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, jenž se stal názvem expozice. Nynější situace zdá se býti obdobnou. I tentokrát se papír zušlechťující společnost nechává vést literární předlohou, jenom Stevensona vystřídali neméně podnětní Richard Bach a Antoine de Saint-Exupéry.

Jak v minulé, tak v současné výstavě jde o téma symbolické, vyjadřující vztah k našemu omezení: jednou geografickému (touha po moři, které nemáme), podruhé fyzickému (sami o sobě nikdy nevzlétneme, ačkoliv se o tom podle psychoanalytiků každému minimálně stopětadvacetkrát za život zdá mezi druhou a pátou hodinou ranní). Touha po létání prý souvisí s prostou věcí, a to s uvolněním ducha z omezení hmotou.

Každý z vystavujících má k téhle touze svůj osobní (a jak už to tak bývá, více či méně osobitý) vztah a z něho vyplývající uchopení zkoumaného fenoménu. Třeba Jan Činčera to ve své rozsáhlé instalaci Letadla a ptáci vyjadřuje jasně. Vymyslel si desítky modrých skládanek ležících na podlaze galerie; ptáci a letadla jsou si tvarově blízcí, navzájem přebírají různé detaily - až působí znejisťujícím dojmem, jako by prorůstali nebo se geneticky mísily, nicméně právě tohle je na té instalaci nejzajímavější. Joska Skalník přišel s Relikviemi létání, s vitrínami, do nichž uložil různé atributy letu, které se rytmicky obměňují; jsou tam fotografie oblak, ale i vrtule podobně jako křídlo, jež mohlo patřit Ikarovi, ovšem stejně tak dobře nějakému andělovi, který křídlo ztratil při neobratném manévru. Svatopluk Klimeš zase nechal v "temné komoře" nasvítit UV lampou ryby modelované z rýžového papíru - jsou to ryby vymaněné nejenom ze zajetí vodní hladiny, ale i ze zemské gravitace a působí lehce, až se chce věřit, že by to mohly dokázat: pochopitelně s pomocí Klimešovou a jeho zručných triků.

Každý na to jde prostě po svém, každý pracuje nejenom s odlišnou metaforou, ale také s různou mírou "stěžejního materiálu". Z hostů zaslouží pozornost bezesporu Vladimír Kokolia, který kouzlí s papírovou lepicí páskou: nechává z ní doslova tryskat čtyřstěny, šestistěny a další geometrická tělesa, aniž by používal nůžky ke střihům - vše se odvíjí z jediného kotouče! Dva obrazy Mraky (1998) Martina Mainera jsou v tomto kontextu zklamáním - mnohem více by se sem hodily kresby příbuzné těm, jež vystavoval loni na podzim v Rudolfinu a úzce souvisejí s tématem i materiálem (v katalogu jsou přitom reprodukovány právě ty rudolfinské, a nikoliv malby z Mánesa). Pokud jde o podobně orientovanou výstavu, tak díla, která nevznikla přímo pro ni, mohou kulhat za ostatními, přesně cílenými. Může to tak být, ale nemusí, protože kontext je věc nevyzpytatelná, o čemž se můžete přesvědčit do 16. dubna.