Řekli o uherskohradišťské škole, 1999, MF Dnes

autor textu: Vladimír Kokolia

Malíř Vladimír Vašíček:: Pro mne osobně byl pobyt na Škole umění užitečným vzděláváním, radostný, i když byla válka, a s tím spojené hrůzy a útrapy lidí snad na celém světě, bezprostředně i ve Zlíně. Zlín byl zázračnou oázou, která bohužel byla jen pouhých šest let v původním projektu programu školy. Většina absolventů po válce odešla na vysoké školy, poznatky ze Zlína tam nebyly překonány, ale v dalším životě byly zdrojem odvahy a naděje ve smysl umění.
Malíř Vratislav Varmuža:: Škola bez tříd, bez tabulí, bez zvonění, bez přestávek. Bez matematiky a jiných... Škola dílen a ateliérů. Navzdory soudruhu Zdeňku Nejedlému, jeho senilní zvětšenině na chodbě školy, socialistickému realismu a všudypřítomné rozpínající se a všezaplavující "rudé" - měli jsme ji rádi. Byla malá, útlá a naše - od pondělka do soboty, dopoledne i odpoledne. Bylo tam vše potřebné nadšení, atmosféra, učitelé, spolužáci.
Výtvarník Vladimír Kokolia:: Žili jsme maximálně divoce z obavy, abychom něco nezanedbali, zvláštní ale bylo, že malování v tom divokém životě znamenalo skoro tu nejhlavnější věc. Klepali jsme v zimě u kamaráda na dveře v naději, že má zatopeno a že třeba dostal balík z domova. Avšak nemenší roli hrála zvědavost, jestli nenamaloval něco nového. O umění jsme se nebavili, o malování ano.